„My už to umíme,“ hlásí se na začátku výukové hodiny prvňáčci hornodvořišťské školy houfně a všichni chtějí ukázat, jak že se to naučili krásně číst technikou se zvláštním jménem Sfumato.

A začínají, i když má nezúčastněný pozorovatel v první chvíli pocit, že je spíše v hodině zpěvu. Vyslovené samohlásky i souhlásky přesně odpovídají svému charakteru, krátké jsou krátké a dlouhé opravdu dlouhé. Má to svůj geniálně jednoduchý důvod.

V malířských technikách je Sfumato styl malby obrazů, který si okamžitě každý vybaví po vyslovení jména Mona Lisa. Ano, je to ten zvláštní způsob překrývání průsvitných vrstev v obličeji, který spojí jakákoliv rozhraní mezi jednotlivými barevnými tóny tak, že vznikne jemný až tajemný prostor.
S trochou nadsázky se dá říci, že přesně na tomto principu pracuje Sfumato i při výuce čtení. Zatímco v malbě se takto se ztrácejí ostré kontury i hranice barev, v mluveném a čteném slově přesně takovým způsobem mizí rozdíly mezi jednotlivými písmeny a slabikami. Prvňáček tedy už nečte slova po jednotlivých písmenech či souhláskách, ale vysloví jej takřka ihned a najednou, splývavě.

Leona Vejsová, ředitelka Základní školy v Horním Dvořišti, metodou Sfumato vyučuje už pět let. Fígl, na kterém je tato technika postavena, je jednoduchý: „Lípa,“ čtou děti na tabuli nadepsané slovo. Ovšem ono první vyslovené Lí protáhnou, tím získají čas, očima poskočí dopředu, aby si v duchu uvědomily, že ve slově následuje p a po něm a. Poté lípu dopovědí, i když to na první poslech vypadá, že ji spíše zazpívají. Na rozdíl od jiných technik výuky čtení se děti nevrací zpět na začátek slova a nečtou je dvakrát nebo třikrát po sobě a dodržují přirozený řád plynulého čtení.