Několikrát Petr Vitoň balancoval na tenoučké hranici života a smrti, poprvé jako batole. „Při bombardování Havlíčkovy kolonie v roce 1945 spadl celý náš dům na nábřeží Malše u dnešního Modrého mostu, tehdy lávky. A my jsme se jen díky pohotovosti mého tatínka zachránili. Podruhé jsem měl obrovské štěstí, když mě nakopl kůň a já následně přišel o slezinu. Tehdy mě zachránil otec mých kamarádů primář Podlaha. To, že jsem se jako klouček třikrát topil, ale vždy to dobře dopadlo díky rodičům, neberu jako samozřejmost, ale na vodu jsem nikdy nezanevřel, vždyť plaváním jsem proplaval celou vojnu,“ vzpomíná stále neuvěřitelně aktivní 78letý muž.

Stejně jako plavání mu povinnou vojenskou službu zpestřila další dovednost. „Díky škole, rodné českobudějovické stavárně, jsem uměl psát na stroji, což mi na vojně také hodně pomohlo,“ pochvaluje si Petr, jak užitečně jej průmyslovka připravila pro život. Pozdější psaní sportovních článků tím pro něj později bylo mnohem snazší.

Původním povoláním stavař pracoval nejdřív jako projektant. „To mě nesmírně bavilo a do své tehdejší práce jsem vtahoval i fotografii pro využití při projektování. Po osmašedesátém jsem musel tuto profesi opustit a v provozu, kam jsem byl přeřazen, jsem již nebyl ve své kůži. Díky výbornému kamarádovi jsem se dostal do propagace tehdejších českobudějovických pozemních staveb a především do redakce týdeníku Jihočeský stavbař. To jsem byl jako ryba ve vodě,“ usmívá se Petr. Od začátku roku 1972 ale již spolupracoval s tehdejší Jihočeskou pravdou jako sportovní fotograf. „To všechno byly nádherné doby. Jinak jsem s fotografováním začal již v raném dětství s aparátem Fokaflex a potom už jsem se bez foťáku nehnul.“

S PRKNEM MEZI PRVNÍMI

S Lipnem, kde později strávil tisíce hodin jako sportovec i sportovní novinář, se z jiného pohledu seznámil na průmyslovce, když se podílel na projektu přístaviště. Také si tam při praxi pěkně zamakal. Jezero mladému plavci učarovalo a posléze posloužilo k propagaci windsurfingu v Československu. „Postavit se na prkno s plachtou mě hned chytlo. Ale na začátku 70. let se nedalo u nás ještě nic koupit, tak jsme si s kamarády museli sami udělat úplně všechno. Stálo to za to, radost byla dvojnásobná. Postupně se přidali ještě kluci z Kovářova a Černé v Pošumaví.“

Na vodě a u vody se Petr Vitoň cítí jako ryba ve vodě. Stejně tak s kamerou.Zdroj: Archiv P. V.

 Ze závodění pořizoval fotky, o milovaném sportu psal články, nechyběl u žádného startu, ani prvního zkušebního závodu na Jesenické přehradě u Chebu v roce 1974. Díky kamarádům v tehdejší Jihočeské pravdě jeho příspěvky vycházely. Protože to bylo v republice výjimečné, noviny s těmito články rozesílal českým surfařům.

SPLNĚNÝ SEN

Velké přání Petra Vitoně stát se kameramanem se nakonec stalo realitou. „Podařilo se mi to až po sametové revoluci. Od roku 1992 jsem točil nejdříve v ATV, posléze v TV GIMI a naposledy v TV SC PLUS. A všude jsem byl nadmíru spokojený. Nezapomněl jsem ale na focení a především díky sporťákům v ‚Jihočendě‘ jsem mohl uplatňovat fotografie a reportáže především z jachtingu a také občas ze sjezdového lyžování – vše s pohledem na jihočeské sportovce.“ Dvacet let fungoval také jako jako instruktor lyžování, kameraman a fotograf v jednom.

„Přes fotografování a kameru jsem se nakonec dostal tam, kam bych se nikdy nevypravil – v roce 1997 na Havaj, kde jsem měsíc fotil a natáčel v té době nejúspěšnějšího českého windsurfera a dvojnásobného olympionika Patrika Hrdinu.“

 V oblíbených činnostech pokračuje dodnes. „Jsem moc rád, že díky Deníku mohu propagovat jihočeské jachataře na domácích i cizích vodách. Takže se dá říci, že jsem spokojený důchodce, protože se mi zatím daří i fotit a točit,“ konstatuje Petr.

 Zřejmě to bude tím, co říká každému: „Je třeba jít za svým snem, a když je trocha toho pokakaného štěstíčka, tak se to splní. Prostě být vždy ve správnou dobu na správném místě a mít dobré kamarády.“

To se Petr Vitoňovi podařilo.