Po 60 letech se tam sešli žáci bývalé boletické školy, která u kostela stávala, i se svým milovaným panem učitelem.

„Málokdo z nás původně věděl, že škola nebyla navždy zavřena v roce 1947,“ říká Lenka Augustinová z kájovského Spolku pro radost. „Na jeden školní rok byla ještě otevřena 1. září 1956. Podařilo se dohledat 12 dětí, které ji navštěvovaly, i kantora, který tam učil.“

Vrch Olymp a okolí kostela svatého Mikuláše v Boleticích zažily už mnoho zajímavých chvil. K těm patří i nedávné setkání bývalých žáků.

„V mnoha pramenech se uvádělo, že boletická škola byla uzavřena v roce 1947 a nikdy více už nebyla otevřena. Velmi mne proto překvapilo, když se mi na jaře tohoto roku podařilo sehnat kontakt na jednoho z bývalých žáků této školy,“ líčí Lenka Augustinová, jak se vše seběhlo. „Také jsem se dozvěděla, že se v půli června pořádá v Polné na Šumavě sraz dětí, které chodily do školy v Boleticích a pak v Polné.“

Dál už následuje její vyprávění:
Na sraz jsem se vypravila a vůbec si neuměla představit, kdo tam na mne čeká. Mimochodem bývalé žáky jsem velmi pobavila tím, že jsem byla připravena na srazu mluvit německy. Až na místě samém jsem se dozvěděla, že ve školním roce 1956-57 byla v Boleticích otevřená škola pro děti zaměstnanců v Boleticích. Od pana učitele jsem se později dověděla, že škola v Boleticích byla znovu otevřena 1.9. 1956 a už v květnu 1957 se jednoho dne po vyučování všechno zařízení školy naložilo na dva vojenské náklaďáky a od druhého dne se vyučovalo v Polné…

Povídání v Polné na Šumavě bylo více než zajímavé, všichni se snažili vzpomínat na Boletice v roce 1956. Na školu vzpomínali s láskou, vybavovaly se další a další zážitky ze života v tomto zvláštním prostředí. Když asi potřetí zaznělo přání Štefana Korytara: “Ještě toho pana učitele kdyby se podařilo najít…,“ nedalo mi to a začala jsem pátrat. A podařilo se. Pan učitel se v úctyhodném věku 85 let rád podělil o zážitky. Když slyšel, s jakou láskou na něho vzpomínají děti, které tady učil, souhlasil s uspořádáním srazu.

Když přišel dlouho očekávaný den a pan učitel Bohuslav Wimmer nonšalantně vystoupil v Boleticích ze svého vozu, vrhli se na něho radostně všichni přítomní – bývalí žáčci zdejší školy: “Pane učiteli, pane učiteli!“ Bohuslav Wimmer se rozhlédl: „Tenhle obličej si pamatuju… A tohle je Ševelka…“ My, pozorovatelé, jsme byli stejně dojatí, jako bývalí žáci. Vzpomínalo se při pohledu na zbytky školy i v kostele.

Na delší povídání jsme se přesunuli do školy v Kájově, kde všechny čekalo malé občerstvení nabízené a servírované osobně starostou Kájova.

O tom, že bylo nač vzpomínat, svědčí snad i to, že jsme se rozcházeli po třech hodinách příjemné a veselé konverzace. Ze školy zbylo už jen pár zdí, ale vzpomínky zůstávají. Velmi krásné na tom všem je, že pan Wimmer učil děti pouze jeden školní rok a přesto na něho vzpomínají celý život….