Ptám se po vedoucím, přesněji po někom, kdo tady velí. Za chvíli má totiž vypuknout bitva o Černou v Pošumaví, střet z posledních dní druhé světové války, konstrukce toho, jak to tady tenkrát asi mohlo vypadat.

Ocitám se v jiném světě. Německý polní tábor, v něm pár pěšáků balících si bagáž. Pěchotní stanoviště s minometem, náklaďáky, polní houfnice, motorka se sajdkárou a kulometem, hlídka německých vojáků pokuřující a bavící se o čemsi mezi sebou. A kolem stany a technika. Převažuje Küblwagen KdF, alias kýblvagón, kaďour, liďák v pozemní i obojživelné verzi. Německý zázrak techniky, jehož autorem byl Ferdinand Porsche.
Klid před bouří.
Ale jen chvíli.

„Tak co, chlapi, co vás na tom baví? Proč to děláte?" ptám se lidově dvou mladíků v kopřivově zelených uniformách. „Člověk potká nové lidi, pěkná místa, ale hlavně technika. Jsme veterán klub, takže všichni spravujeme nějakou techniku. Já mám zrovna támhletu motorku," odpovídá blonďatý mladík a ukazuje k zaparkovanému válečnému skvostu.

Zatím pohoda, napadá mne. Po prvním průzkumu bojem to vypadá na příjemné povídání. Ale přichází studená sprcha, to když se ptám na jméno.

„Proč to chcete vědět? Jsem Radim, víc neřeknu," odpovídá. Táži se na důvod. „My máme špatné zkušenosti," říká a do hovoru se mísí další český Němec. Oba si postesknou, že jim mnozí lidé dokáží nadšení pro německou techniku pěkně znepříjemnit. Pro leckoho je zkrátka cokoliv německého fašismus a basta.

Ani zaměstnavatelé v práci buď nejsou nijak nadšeni z účasti chlapů na podobných akcích, natož pokud by je na vlastní oči potkali v polních uniformách Wehrmachtu. Někteří to raději před svými šéfy tají.
„My jsme válku nezažili, máme k tomu prostě jiný vztah," říká další muž v německé uniformě. „Vemte si, že tahle technika byla svého času světovou špičkou, kterou překonali na konci války až Američani. Většina těchto věcí je i z dnešního pohledu maximálně užitná, ani dnes by v mnoha případech nešla vyrobit lépe." U nedaleké dodávky vykládají zbraně rudoarmějci. Ti jsou daleko sdílnější. Jeden z nich, Jakub Kotrch z Vodňan se historicky vojenskému koníčku se věnuje pět let. Pušku  má vypůjčenou, ale uniforma pěšáka Rudé armády je jeho vlastní, šitá na míru.

„Jak se to nosí? Dobře, je to příjemnější, než německá uniforma. Němci měli kopřiváky, takže pod ně museli ještě nosit spodky, aby je to nedřelo," pochvaluje si Jakub Kotrch bavlněnou kopii uniformy.

Celý článek si můžete přečíst v pátečním tištěném vydání Českokrumlovského deníku.