A právě to se rozhodla napravit místní dvanáctiletá Anežka, na kterou příběh vězňů, ale i civilistů, kteří jim pomáhali, tak zapůsobil, že začala jednat. Díky ní nyní stojí u velešínské železniční zastávky pamětní kámen, který odvahu a obětavost místních lidí všem kolemjdoucím připomíná.

„Ve škole jsme se sice učili o 2. světové válce, ale o tomto příběhu vůbec,“ vyprávěla Anežka Riegerová z Velešína při čtvrtečním slavnostním odhalení památníku. „Dozvěděla jsem se o tom při zhlédnutí dokumentu. Hned jsem šla za taťkou, který se také zajímá o historii a 2. světovou válku, a tak to vzniklo. Oslovili jsme pana místostarostu Růžičku, tomu se nápad na pořízení památníku líbil a začali jsme na tom pracovat.“ I když to zní jednoduše, tak idylicky to neprobíhalo. Nebylo jednoduché záměr prosadit a připravit. Až po roce přišel Anežčin veliký den, kdy přivítala příchozí při slavnostním aktu. „Památník připomíná činy velešínských občanů, když pomohli osvobozeným vězňům z transportu smrti,“ uvedla. „Považuju tyto občany za hrdiny, protože riskovali vlastní život, aby zachránili životy jiným. To je pro mě hrdinský čin.“

Vlak smrti: Na strastiplnou cestu se vydal z koncentračního tábora v Litoměřicích 20. dubna 1945. Tisícovky vězňů byly namačkány v 77 otevřených nákladních vagonech a hlídány příslušníky německé armády i SS. Přestože bylo území, kudy vlak jel, stále ještě okupováno Němci, Češi nenechali vlak projet jen tak. Všude, kde zastavil, na něj čekalo množství místních lidí, kteří se navzdory tomu, jak to bylo nebezpečné, snažili všemožně vězňům pomoci. Železničáři se pokoušeli vlak ve stanicích vždy co nejdéle zdržet, jakmile se transport znovu vydal na cestu, běžela o tom zpráva dopředu. Lidé na něj čekali s připraveným jídlem a v Roztokách u Prahy se jim dokonce podařilo pomo-ci k útěku 300 vězňům. Pomoc vězňům podél trati byla masová. V Holešovicích-Bubnech už uteklo dokonce kolem tisícovky vězňů, které lidé skryli ve svých domech. A u Výhně nedaleko Velešína cesta transportu definitivně skončila. Vlak byl 8. května s pomocí železničářů a Vlasovců osvobozen.

Cti odhalit památník, při čemž nechyběli zástupci města, Československé obce legionářské a Jihostroje Velešín, se dostalo Anežce spolu s téměř čtyřiadevadesátiletým Vladimírem Klenkou z Velešína, pamětníkem oněch událostí.

Vladimíru Klenkovi bylo tehdy sedmnáct a bydlel s rodiči a příbuznými v Netřebicích v budově školy. „Ve škole tenkrát bydleli i Vlasovci, kteří Čechům a americkým vojákům pomáhali při osvobození vězňů z vlaku,“ vyprávěl Vladimír Klenka. „A ještě předtím zabránili německým vojákům, kteří na základě udání, že si Netřebičtí rozebrali potraviny z osamoceného náklaďáku, obklíčili ves, aby z Netřebic udělali druhé Ležáky.“

A přidal střípky vzpomínek z okamžiků, kdy se v osvobozených dobytčích vagonech nedaleko Výhně otevřely dveře a vězni začali vyskakovat na obou stranách ven. „Byli takoví jako bez ducha. Neprojevovali žádnou radost z osvobození a z toho, že je konec těch strastí. Pak se rozestavěly hlídky z Výhně do Netřebic a ty většinu vězňů směrovaly do Netřebic, kde se shromáždili na návsi a zahrádkách.

A stala se zajímavá věc – jeden z Vlasovců mezi vězni spatřil svou sestru. To bylo setkání! Nebo mezi vězni byl mladý člověk, hlavu svěšenou do klína. Američtí vojáci ho vzali na ruce a nesli do školy. Říkal jsem si, že nejspíš vypustí duši. Američani si k němu ve třídě sedli, otevřeli konzervu mlíka a po lžičkách ho krmili. Ráno jsem vstal, my měli okno na dvůr školy, u zídky hořel ohýnek a ten vězeň jako frajer převlečený v civilu pálil to svoje vězeňské oblečení – kabát, kalhoty. To byla změna!“

Nahlédnout do té doby bylo možné vedle pamětního kamene na panelu s historickými dobovými fotografiemi. „Ty fotky vysvětlují, proč je umístěn kamen zrovna na tomto místě,“ řekl Jiří Růžička. „Fotky dokládají, že vězni byli ošetřování zde na fotbalovém hřišti, které tu bývalo. Zde se odehrávalo hlavní dění.“

Pamětní desku financoval Jihostroj Velešín, který ve strojírenské výrobě navázal na tehdejší velešínský Jikov. „Obětavost, odvaha a fakt, že městečko se zhruba 650 obyvateli se dokázalo postarat o 2000 zubožených lidí, je něco neskutečného,“ pronesl Hynek Walner, ředitel strategie Jihostroje. „Ať už to byli občané, železničáři, zaměstnanci Jikovu, ing. Železný, jako jeho tehdejší vlastník, všem patří hluboká úcta.“

Kámen poskytla společnost Kámen a písek. „Kámen jsme jeli s taťkou a panem Růžičkou vybrat do lomu a hned jak jsme ho spatřili, věděli jsme, že to je ten pravý,“ dodala Anežka, v současnosti studentka krumlovského gymnázia.