„Vytoužené prázdniny v roce 1954 začaly jako každé jiné. Počasí slibovalo koupání, rybařinu a ostatní výdobytky prázdninového pobytu v chaloupce hned u Vltavy. Několik málo dní jsme toho užívali. Potom se překutálely přes Babu mraky a začalo hustě pršet. Voda začala stoupat. Vše bylo v poklidu. Tohle známe každý rok. Jenže pršelo dál,“ vzpomínal na začátek katastrofální povodně v červenci roku 1954 na stránkách Senior Tip pamětník Antonín Suk.

Suk v té době trávil léto u svého dědečka v Kamýku nad Vltavou. Děda ho učil rybařit z pramice a právě ryby daly zkušenému rybáři první signál, že nepůjde jenom o obyčejný červencový liják nebo přeháňku. Začaly totiž téměř neskutečně „brát“, protože se vodou valila spousta hmyzu a žížal, které vyplavila voda.

Voda stále stoupala a dědeček začal zajišťovat svůj statek. „Přivázali jsme dráty a řetízky ke stromům ploty, kůlnu na dvoře a začali se stěhováním verandy. Nastal blázinec. Nejprve přišel upozornit někdo za obec. Bude velká voda, už se hrne Otavou. Děda okoukl řečiště, zaposlouchal do řeči už slušně hlasitého proudu a prohlásil: Eště tu není. Po chvíli pan Pávek za Poříční správu došel ujistit, že se vlastně nic dít nebude. A jen odešel, byl tu příslušník VB s tím, že se máme připravit na nejhorší. A pršelo a pršelo.“

Povodeň se přivalila v noci. „Zřetelně se dalo pozorovat,jak každá vlna narážející na břeh jde výš a výš. Současně hrozivě sílil hukot proudu. To už nebyla máma Vltava. To byl hlas zběsilého živlu.“

Rozbouřená Otava

Prudce pršet začalo v jižních Čechách a na Šumavě v pondělí 5. července 1954 a během čtyř dnů, do čtvrtka 8. července, spadla v podobě přívalových lijáků hlavní část srážek, která vyvolala na Otavě a na horních tocích Vltavy a Ohře rozsáhlé povodně.

Hladinu Otavy vzedmuly tyto deště natolik, že vznikla stoletá voda. Rozbouřená řeka zaplavila řadu obcí a zejména značnou část města Písek, kde napáchala velké škody v historickém centru. „Mnohé byty byly tehdy zaplaveny do výše 180 centimetrů. Voda se dostala až do ulice Píseckého pod Putimskou branou, stržena byla nová plovárna na ostrově,“ uvedl před 12 lety Písecký deník.

Shodou okolností právě v té době, kdy se ulicemi Písku valila povodeň, natáčel v tomto městě režisér Václav Krška svůj už druhý film podle předlohy Fráni Šrámka – po Měsíci nad řekou, jehož exteriéry pořídil v Písku v roce 1953, šlo o dodnes slavný Stříbrný vítr, který dal první hlavní roli tehdy 22letému Eduardu Cupákovi.

close Vodou zaplavené Katovice u Strakonic při povodni na Otavě v roce 1954 info Zdroj: Wikimedia Commons, Marra3388, CC BY-SA 4.0 zoom_in Vodou zaplavené Katovice u Strakonic při povodni na Otavě v roce 1954

Pro režiséra to přitom už byla druhá katastrofální povodeň, kterou v Písku osobně zažil, protože se do tohoto města po smrti své matky v roce 1937 přestěhoval a v březnu roku 1940 musel coby majitel písecké vily řešit následky obrovité povodně, již však nevyvolaly letní deště, ale neobyčejně tuhá zima a následná prudká obleva. Tak prudká, že z hlediska extrémnosti vyvolala nejvýznamnější zimní povodeň na českých řekách 20. století.

„Vltava byla pokryta vrstvou ledu místy přes metr silnou. Před polovinou března se náhle prudce oteplilo. Spousty ležícího sněhu tály, ledy se bortily a začaly odplouvat. Nastal jev zvaný dřenice, kdy se obrovské množství ledových ker valí korytem i po březích a berou s sebou vše, co jim stojí v cestě. Masy ledu byly vyvrženy na břeh, kde vytvořily vrstvy o výšce několika metrů, které pak tály několik měsíců. Hromadění ledů v zúžených částech koryt nebo u překážek způsobovalo vzdutí hladiny. Ve Štěchovicích vystoupila hladina Vltavy vlivem ledových bariér o devět metrů. Kulminační průtok Vltavy v Praze byl vyhodnocen na 3245 metrů krychlových za vteřinu,“ popisuje tuto starší povodeň odborný časopis Vodohospodářské technicko-ekonomické informace.

V cestě stály Slapy

Letní povodeň v roce 1954 měla jiné příčiny, ale jinak byla podobně hrozivá. Na horním toku řek vystoupaly hladiny vzedmutých toků leckde až do výšky kolem devíti metrů.

Nebezpečí, že tato povodňová vlna doputuje až do Prahy a povalí se dál, však tehdy odvrátila ještě nedostavěná Slapská přehrada. Paradoxně pomohlo nejvíce právě to, že její stavba nebyla dosud zcela dokončena. Nádrž totiž nebyla díky tomu napuštěná, naopak byla téměř prázdná, takže mohla zachytit – a zachytila – až 90 milionů metrů krychlových vody. A právě to povodňovou vlnu zásadně zpomalilo a zmenšilo.

„Napuštění nádrže Slapské přehrady proběhlo zcela netypicky. Kvůli povodni v roce 1954 se totiž naplnila doslova během několika dní. Prostor Slapské nádrže byl před povodní ještě částečně prázdný, a tato skutečnost se při povodni příznivě projevila na celé dolní trati Vltavy i Labe. Možná v té době vznikl nepravdivý mýtus, že Vltavská kaskáda může ochránit Prahu před každou povodní,“ uvádí Povodí Vltavy v materiálu věnovaném Vodnímu dílu Slapy.

Že na tento mýtus nelze spoléhat, ukázaly povodně nového tisíciletí, zejména neblaze proslulé z roku 2002, ale i další povodeň v roce 2013.

„V roce 1954 došlo k výjimečnému účinku nedokončené a poloprázdné nádrže Slapy, která transformovala podobnou povodeň jako v roce 2013 na neškodný průtok 2265 metrů krychlových za vteřinu. Stavitelé Slap byli tehdy glorifikováni. Ani po téměř 60 letech nemají Slapy vymezen žádný retenční prostor, a mohou být tedy teoreticky udržovány v úplně plném stavu. To se v červnu 2013 ukázalo jako nesprávné, protože právě dílčí povodí Slap pod Orlickou zdrží bylo zasaženo 100milimetrovou jednodenní srážkou a Slapy tentokrát níže položeným obcím nepomohly. Povodeň v roce 2002 se vyznačovala dvěma vlnami, z nichž druhá, která přišla týden po první vlně, předčila s průtokem 5300 metrů krychlových za vteřinu veškeré novodobé záznamy,“ uvedl v lednu 2014 Martin Jakoubek v článku Kralupský dialog s Vltavou.

close Povodně v Písku v roce 1954 info Zdroj: Se svolením F. Kofroně zoom_in Povodně v Písku v roce 1954

Před 70 lety ale nenaplněná nádrž zafungovala, jak měla. Snížila přítok z nádrže Kamýk a zdržela vrchol povodně. V Praze tak kulminovala Vltava až 10. července 1954 při průtoku 2275 metrů krychlových za vteřinu. Slapská přehrada uchránila hlavní město i obce na dolním toku Vltava a Labe před většími škodami.

Žene se dřevo

Domácnost dědečka Antonína Suka v Kamýku nad Vltavou však mezitím čelila jinému nebezpečí. „Nad Kamýkem se roztrhalo několik vorů a sta kubíků dřeva se hnalo po proudu. Velice nebezpečné to bylo pro chaloupku. Já tedy noc a skoro dva půldny chodil po tarase mezi námi a Kozovou zahradou s vorařským hákem a jednotlivé klády odtlačoval mimo stavení. Jen jedna mi utekla. Skončila zapíchnutá do čelní zdi a zaražená až o příčku do chodby,“ vzpomínal Antonín Suk.

Dědečkův dům z vepřovic nakonec pomohla zachránit armáda, kterou tehdejší režim okamžitě povolal k odstraňování škod. „K našemu štěstí přijeli vojáci s pontony. Jediní, kdo nám pomohl. Tatra s pontonem zapřaženým na laně zacouvala, pustila ponton přes dvůr ke dřevu a zase vytáhla. Tam jsem měl na krajíčku. Jak jsem nakládal s vojáky na ponton dřevo a přetáhl jedno polínko přes bortu a přisedl si ho, sesypal se štos a mě to jako špačka shodilo vedle plavidla. Jeden z vojáků mi pomohl háčkem na palubu. Přestalo pršet a voda začala ustupovat,“ popisoval Suk.

Povodeň z roku 1954 představovala na Vltavě i na Otavě největší velkou vodu bezmála dalších 50 let. Dokud nepřišel srpen 2002.