Svoji typickou uniformu obléká od doby svých studií, která uzavřela v roce 1979. A jak sama dodává, ještě snad dlouho oblékat bude.

Jak jste se vlastně k této práci dostala?

I když jsem to zpočátku vůbec nechtěla, shodou okolností jsem se dostala na Dopravní průmyslovku v Plzni. A ty čtyři roky studia byly nejkrásnější roky v mém životě. Taková nezkušená holka ze vsi se najednou dostala do velkého města a do velkého kolektivu lidí. Vždyť tam byly dva desetipatrové domy plné mladých… Nakonec se mi tam líbilo.

Na školách tohoto typu vždy převládali kluci?

Ano, ale my jsme byli raritou. Nás bylo ve třídě více holek, než kluků. Sice jen o dvě, ale bylo. Vždycky přišel jeden kantor a povídá: Kolik je tu lidí? Třicet čtyři, ozvalo se ze třídy. Ženský mě nezajímají, odpověděl učitel.

Vojáci říkávají, jaká je u nich velká výhoda, že je armáda obleče od ponožek až po beranici. To vlastně platí na dráze také?

Ano. Ale fakt je, že oblečení je předpis a civilní věci ve službě vůbec nesmíme nosit.

Ale ono by to asi vypadalo na perónu docela nepatřičně, kdyby tam stál výpravčí oblečený nějak jinak?

To je pravda. Ale pravda také je, že když si obleču civil, tak mě plno lidí nezná, nepozná…

Sloužit na směny má své výhody i nevýhody. To znám z práce v médiích. Nejdřív je člověk nadšen, že prostě žije jinak, má volno v týdnu, odslouží si víkendovou službu,…

Přesně to jsem si říkala kdysi. Mám volno před noční, ale i po noční. Ale zase, sloužím soboty i neděle.

Jenomže tenhle styl života člověka od ostatních docela…

…oddělí. Přesně tak. Nejdřív to člověku nějak nepřijde, ale postupem doby je opravdu separovaný, oddělený od spousty známých a kamarádů. Není možné si předplatit třeba divadlo, protože nikdy nevíte, jestli náhodou tou dobou nebudete sloužit. Není možné chodit do nějakých kurzů a podobně.

To jsem opravdu zažila na vlastní kůži, když postupem doby opravdu všichni ti mí známí, kteří měli normální pracovní dobu, si plánovali akce na víkendy a já? Já musela vždycky odpovědět: Nemohu, jsem v práci. Když je člověk mladý a nemá rodinu, dá se to zvládnout. S rodinou je to daleko těžší.

Ale daleko horší to mají vlakvedoucí a strojvedoucí. Nástupy ve dvě, ve tři ráno, jednu noc spí doma, další dvě noci na železničních nocležnách po republice… Možná bychom spočítali na prstech jedné ruky, kdo z mých známých v téhle práci má ještě rodinu, která něco takového ustála. Většinou jsou rozvedení…

Práce v médiích je v tomhle podobná. Ale na druhou stranu, pokud vy tady uděláte nějakou chybu, může z toho být možná i daleko větší průšvih a především, může jít o životy? Čili, jak to máte s autoritou? Vás musí lidi poslechnout.

Ze začátku, když jsem rozdělila nějakou práci, nebo něco rozhodla, to víte, že jsem si vyslechla: Ženská si má hledět vařečky. To je konec dráhy, když se do toho montuje ženská. A tak dál. To jsem si opravdu vyslechla. Ale hodně lidí také říká, že se se mnou snadněji domluví.

To výsledné odmávání vlaku při jeho odjezdu, to má přesně daný postup?

To víte, že ano. Na to jsou předpisy.

Čili, vy musíte předpisově stát…

Ano. To jsou předepsané postoje a ty slouží k tomu, abychom si s personálem navzájem rozuměli. Já musím vědět, že vlak je připravený k odjezdu a personál v něm zase musí vědět, že já i trať jsou připravené. Teprve potom můžu zvednou tu výpravku (lidově plácačku) a dát strojvedoucímu návěst: odjezd.

To musíte pískat…

To jen v určitých případech, když třeba potřebuji urychlit nástup a podobně. Těch možností, jak vypravit vlak je hodně. Nákladním soupravám mohu dát povel k odjezdu vysílačkou.

Když jsem jezdíval vlakem, líbilo se mi, že výpravčí stál v pozoru dokud vlak neodjel. To je pozdrav?

To je naše povinnost. Hlavně je to také kvůli tomu, aby výpravčí věděl, že vlak odjel ze stanice. Některé stanice jsou hodně dlouhé a já se musím přesvědčit, že je všechno v pořádku.