Kdo si myslí, že vést neziskovou organizaci je jednoduché, je na omylu. Tato práce je totiž o neustálém boji o přežití. Peněz je v sociálních službách málo, rok co rok tedy hrozí, že jednoho dne se už chod organizace nezaplatí…

Jak jste se k práci v Charitě Kaplice dostala?
Hledala jsem práci po operaci kolena. Do bývalého zaměstnání jsem již nenastoupila… Je fakt, že v mém věku to už není úplně nejjednodušší. Když je ženská mladá, má malé děti, tak ji  nikde nechtějí. Když jsou děti dospělé, je už ženská stará a opět ji nikde nechtějí. Proběhla jsem několik výběrových řízení. Pořád to bylo zaměřené na sociální služby, nebo na veřejnou správu. Vyšlo mi výběrové řízení v Charitě Kaplice, což jsem kvitovala opravdu s povděkem. Jsem přímo z Kaplice, takže nemusím nikam dojíždět. Do práce mohu zaběhnout, kdykoliv to je potřeba. Faktem je, že jsem se musela zadaptovat hrozně rychle. Tato práce mě ale velice baví! Kolegové jsou úplně úžasní. Člověk to pozná, když něco potřebuje, když je nutné, aby kolektiv zatnul a opravdu jel. Uskutečnili jsme plno akcí, kterými se chceme zviditelnit a vydělat si jimi i nějaké peníze. Kolegové tomu věnovali plno času a energie. S takovým přístupem jsem se doposud nesetkala.

Tento druh práce jistě není příliš o penězích… Co vám osobně dává?
Pocit uspokojení. Takový ten pocit, že je člověk, respektive celá organizace, skutečně potřebná. Strašně ráda zajdu do sociální rehabilitace a povídám si tam s našimi klienty. Nebo mám ráda setkání třeba se seniory ve Velešíně..

Říkala jste, že je to práce, do které se vyloženě těšíte…
Ano, přesně tak. Ale nevím, jestli je to normální (smích).

Vést neziskovou organizaci  musí být těžké na psychiku. Nikdy nevíte, jestli se vám podaří sehnat peníze na její chod… Je to boj o přežití…
Je to opravdu hrozné… Nás momentálně tahají zpátky bývalé individuální projekty, které skončily vloni v půlce roku. Pořád jezdíme na kraj vysvětlovat, co a jak bylo míněno. Co se z čeho a jak platilo. Jenomže to já nevím. U těch projektů jsem ještě nebyla. Je tedy možné, že až kontrola skončí, budeme mít možná nějaký finanční postih. To nám samozřejmě přinese problémy. A to ještě horší, než máme nyní… Je to totiž přesně tak, jak říkáte. Boj o přežití. Proto organizujeme i různé akce, abychom nějaké peníze měli. Je pro nás velmi důležitá Tříkrálová sbírka. Letos se třeba rozhodla Farní charita Velešín, že nám dá výtěžek z Tříkrálové sbírky. Nejde tam o malé peníze, dělá to třeba 50 tisíc korun. Naše Tříkrálová sbírka také vybrala kolem 50 tisíc korun. Plus sponzoři…  Další takovou akcí je právě probíhající prodejní výstava obrazů v Kaplici. Tyto obrazy nám věnovalo Volné sdružení umělců jižních Čech a výtěžek akce podporuje a zdvojnásobí Nadace Divoké husy. Také chci zmínit, že nás velmi podporuje město Velešín.

A jaký je tedy roční rozpočet, abyste se uživili?
Kolem 4,2 milionu korun ročně…

Kde jste před tím pracovala?
Od roku 2006 do roku 2011 jsem pracovala v domově pro seniory. A to ve funkci ekonoma. Stále jsem tedy byla v sociálním zařízení.

Máte nějaké koníčky?
Četba, zahrada! Ta mě těší skutečně nejvíc. Sport? Ten tedy ne… Ale dokážu o něm hodiny vyprávět (smích). Také pomáhám pracovat na statku, což mě baví. Sekání trávy, skládání dřeva a takové ty domácí práce. To je fajn – člověk se alespoň hýbe.

Jaké máte plány s Charitou Kaplice? Jaké jsou vaše vize?
Rozhodně bychom chtěli zkvalitňovat a rozvíjet naše služby. Ještě více nabízet naše aktivity. Ale v první řadě vůbec Charitu Kaplice udržet. Zajistit financování… Pokud by to šlo, tak bych chtěla třeba zase otevřít nízkoprahové zařízení v Benešově nad Černou, kde dříve fungovalo. Bohužel bylo zrušeno. Přitom by tam bylo velice potřeba. Nebo rozjet projekt chráněného bydlení. Vše je ale o penězích. Vize tedy člověk může mít, jaké chce. Pokud je ale nemá jak zaplatit, jsou mu k ničemu…