„Každý rok si na povodně vzpomenu. Sedmého srpna 2002 začala malá a dvanáctého přišla velká povodňová vlna,“ začíná hovor Pavla Wunschová.
Dnes je šestnáctého srpna 2011, před devíti lety se v tento den po Krumlově už místy uklízelo, nicméně v korytě řeky se stále držel silný proud a hladině trvalo takřka dva týdny, než se vrátila do normálu. Potvrzují to záběry pamětníků, mezi nimi i fotografie Pavly Wunschové.

Ta žije v domě těsně sousedícím s Krumlovským mlýnem na straně jedné a rybárnou a lávkou přes Vltavu směrem k Jelení zahradě na straně druhé. Tato část historického centra patří k těm nejfotografovanějším, hlavně kvůli úžasnému pohledu z Plášťového mostu.
Před devíti lety ale tento pohled vypadal jinak.

Proud Vltavy stoupal nejdříve k vrcholu vyzděného nábřeží. Ještě dvanáctého srpna ráno v půl osmé se jakž takž držel v korytě. Ale zpod protějšího Plášťového mostu už se z Jelení zahrady tou dobou valily vlny rozbouřené Polečnice. Ta s sebou brala kusy chodníků a hlíny a přetékala do Vltavy. O půl hodiny později už vystoupala Vltava k zápraží domu Pavly Wunschové.

Během dopoledne zalila chodníky níže položených částí centra. Večer už si řeka přivlastnila celé přízemí.
„Byli jsme tu dvanáctého do pěti hodiny odpoledne, pak už nebylo vyhnutí a museli jsme pryč,“ říká Pavla Wunschová.

„Ve čtyři hodiny odpoledne volali na rohu ulice, že v pět odjíždí od divadla poslední autobus s evakuovanými, ale já se neměla jak k autobusu dostat. Tady nebyla žádná loďka a vody po krk.“

Nakonec ji odvezli příbuzní, ale v domě zůstal hlídat její syn se psem. Druhého dne nato už pro něj přiletěl vrtulník. Ale nenaložil. Ve chvíli, kdy se ze stroje spustil na laně záchranář a dotkl se okenního parapetu, probudily se v německém ovčákovi pudy hlídače a po záchranáři ostře vystartoval. „Pes hlídal náš majetek a nebylo možné jej do vrtulníku naložit.

A tak se nakonec syn se záchranáři dohodl, že z domu odplave i se psem ve Vltavě sám k vedlejší lávce a oni jej budou pouze jistit, kdyby ho náhodou proud strhnul,“ dodala Pavla Wunschová.

Přesně před devíti lety konečně klesla hladina Vltavy tak, že uvolnila přízemí domu a zahrádku. Kamenná stavba s metrovými zdmi ale byla tak nasáklá vodou, že ta z domu vytékala ještě několik dní.
„Byl to strašný pocit bezmoci. Když se valí voda, nemůžete nic, jen přihlížet,“ shrnula včera Pavla Wunschová se vzpomínkou na radu své babičky: „Ta mi vždycky říkávala, že přede vším uteču, ale před vodou ne. A měla pravdu.“