Silvestr byl v naší společné republice pracovním dnem. Některé podniky měly však přes vánoční svátky až do Nového roku volno. Ještě tento den, stejně jako den předcházející, zavítalo do Českého Krumlova mnoho našich rakouských sousedů za nákupy. Z potravin si hlavně odváželi sýry a salámy. Nezapomněli na lihoviny – sekt, becherovku a české pivo. Mnozí zahraniční hosté zaplnili hotely a penzióny, neboť se rozhodli prožít u nás silvestrovskou noc.

Protože trvalo mrazivé počasí beze sněhu, využívaly děti a mládež zimní stadión, městský rybník, jezírko v zámecké zahradě a rybníček pod Dubíkem ke bruslení. Odvážlivci klouzali i na zamrzlých plochách při březích Vltavy.

Podstatná část dospělých vnímala však letošní konec roku jinak než v letech minulých. Zanikla naše společná republika, o niž jsme již od konce roku 1990 měli obavy. Obyvatelé Slovenska si zvolili politické představitele, kteří nakonec dovedli naši vlast k rozdělení. Již v průběhu roku 1992 bylo jasné, že snaha Čechů oddálit slovenskou touhu po státní samostatnosti je zbytečná a čeští politici na slovenské snahy tedy odpověděli kladně – budeme samostatní.

Věřící z Českého Krumlova se sešli ve čtvrtek 31. prosince v 17 hodin v chrámu sv. Víta na děkovné mši. Zde vzdali díky za vše z roku uplynulého a s prosbami se obraceli k Bohu i patronům naší vlasti za ochranu naší nové České republiky.

Restaurace a vinárny se večer zaplnily mladými lidmi a o půlnoci se ozývaly ze všech stran hlučné petardy a ve městě i okrajových sídlištích vzlétaly barevné světlice. Když zazněla naposled naše společná státní hymna, vzpomněla jsem si i na svého otce, který mi vyprávěl, jak oni – tehdy mladí – věřili ve vznik republiky. On sám tehdy jako velmi mladý voják bojoval na italské frontě. Od něho jsem si nesla pro život přesvědčení, že demokracie a spravedlnost musí zvítězit, i když přišla těžká 50. léta a roky následující. Proto jsem v silvestrovské noci v duchu popřála naší  mladé generaci České republiky hodně čestných a pracovitých lidí, kteří ctí také duchovní hodnoty.

Nový rok

1. leden 1993 byl dnem vzniku České republiky. Půlnoční smutek mnohých byl vystřídán pocitem zodpovědnosti za to, aby naše nová vlast důstojně vstoupila do povědomí celého světa. S očekáváním jsme v kruhu rodin usedli ve 13 hodin k televizi, abychom sledovali přímý přenos slavnostního zasedání Poslanecké sněmovny Parlamentu a Vlády ve Vladislavském sále Pražského hradu. Této slavnostní události se také účastnili členové diplomatického sboru, čelní představitelé politického života a církví. Rádi jsme viděli i bývalého prezidenta ČSFR Václava Havla. Na programu byl projev předsedy českého Parlamentu Milana Uhdeka. Jeho vystoupení bylo působivé a důstojné, plně odpovídalo významu chvíle. Slova, jimiž hovořil o našem domově a jejž v závěru pozdravil: „Česká republiko, dobrý den," působila a vháněla slzy do očí. Pak předstoupil se svým projevem český premiér Václav Klaus. Ten nastínil především, co nás čeká v nejbližší době po ekonomické stránce. Na závěr přednesl Parlamentu prohlášení České národní rady k parlamentům a národům světa.

Slavnostní zasedání ve Vladislavském sále bylo sledováno zástupci světových deníků i zástupci rozhlasových a televizních stanic. Důstojný průběh byl první vizitkou České republiky, kterou jsme do ciziny předali. Část účastníků slavnostního zasedání měla pak možnost zhlédnout v Kapli sv. Václava ve Svatovítovském chrámu originály českých korunovačních klenotů a vzácný ostatek – lebku patrona české země – sv. Václava. V podvečer se konala ve Svatovítovském chrámu ekumenická bohoslužba, jíž se zúčastnili představitelé politického života a četní věřící, zástupci církví.