Sen Jaroslava Tošnera o dobrodružné cestě za tlupami horských goril do Afriky se pomalu začal měnit ve skutečnost.
Cesta za nevšedními zážitky, kterou dobrodruh spojil s návštěvou pětiletého chlapečka jménem Abayisenga Felex z vesnice Mahoho ve Rwandě, jehož Jaroslav Tošner se svou rodinou na dálku adoptoval, začala 25. května loňského roku.
Co při putování na černý kontinent prožil, popisuje sám Jaroslav Tošner ve svém cestovatelském deníku.
Středa 25. 5. 2011
Nad Evropou se opět vznáší sopečný popel z Islandu. Letecký provoz zejména nad severem Evropy je opět ohrožen. Mám vyrazit na cestu z Prahy přes Amsterdam letadlem po 17. hodině a mám trochu obavu, že by let mohli zrušit, čímž by celý pracně vytvořený časový harmonogram cesty vzal za své. A tak se ráno rychle rozhoduji pro polední let a chvátám do Prahy, abych ho stihnul. Podařilo se, takže čekám skoro osm hodin v Amsterdamu na let do Nairobi, ale nebezpečí, že by cesta skončila dříve, než začala, pominulo.
Čtvrtek 26. 5. 2011
Do Nairobi dorážím nad ránem. A protože jsem tu už přestupoval při své předchozí cestě do Johannesburgu, vím, že musím přetrpět tři hodiny na letišti s přeplněnými a úzkými chodbami, plnými stojících, sedících i ležících lidí, v těžkém africkém dusnu.
Letadlo do Kigali odlétá včas a v 9 hodin jsem na místě. Už z letadla při přistávání se naskýtá pohled na tuhle malou nádhernou zemi, tvořenou krásnými stálezelenými kopci a údolími. Ve všech turistických průvodcích je Rwanda právem nazývána „Zemí tisíců kopců“.
Taxík mne odváží do hotelu Des Mille Collines (v překladu Tisíc kopců), který se stal známým po celém světě díky události z roku 1994, kdy manažer hotelu Paul Rusesabagina zachránil za dramatických okolností více než tisíc lidí před tehdejším vražděním Hutuů.
Celý příběh je zachycen ve strhujícím filmu Hotel Rwanda. Ale k tomu se ještě dostanu.
Zatím jsem nadoraz z téměř 24hodinové cesty, a tak se jdu najíst do zahradní restaurace hotelu. Ještě se spojuji s americkou nadací Compassion ve Rwandě, abych si domluvil úterní odvoz za „naším“ Abayisengou. A jdu odpočívat.
