Pochází z Lutové, malé obce na Třeboňsku. "Od prvních dnů, kdy jsem se naučil chodit, jsem začal pobíhat po naší rozlehlé a zarostlé zahradě. A jako kluk jsem pořád utíkal do lesa. Je to taková moje základní potřeba, vnímat prostředí, kde žiju. Touha svobodně se toulat a objevovat zákoutí džungle Třeboňska pro mě byla silnější než potřeba kontaktu s jinými dětmi. Díky tomu jsem mohl zažívat každodenní svobodu, která je pro mě důležitá i dnes. Svoboda, to je asi to hlavní, co pro mě příroda ztělesňuje," říká.
Více jeho fotografií
naleznete ZDE.
Láska k focení přírody se u něj probudila ve 12 letech, když si začal půjčovat oddílový foťák. Zaměřil se na fotografování ptáků, které má nejraději. "Stavěl jsem různé fotografické úkryty, čekal mnoho hodin v mrazu na orly mořské nebo se prodíral rákosím, abych vyfotil potápky roháče."
Prokop Pithart je přesvědčen, že příroda umí člověka vyzývat k překonávání sebe sama.

"Vidím velkou sílu ve schopnosti zvládat někdy náročné podmínky v přírodě. Civilizační glazura nás sice chrání od nepříjemných vlivů, ale zároveň přetrhává náš vztah k ní. Jsme závislí na všem, co činí naše životy pohodlnější. Proto se do přírody stále vracím, abych nezapomínal na základní potřeby, které jsme ve městě zvyklí dostávat automaticky," vysvětluje.
Láska k přírodě ho dovedla na střední školu ekologickou a potravinářskou ve Veselí nad Lužnicí. Již během studia se zapojoval a organizoval různé akce, například záchranu čapího hnízda či úpravu břehů pro hnízdění břehulí a ledňáčků.
Po střední škole vyrazil do světa a rok a půl žil v Irsku. "Hodně jsem se tam naučil při focení mořských ptáků na divokých útesech. Postupem času jsem začal fotit starým analogovým foťákem na film. Baví mě nedokonalost snímků, barvy a nutnost přemýšlet nad každým záběrem," říká.
V Irsku se chtěl naučit anglicky a vydělat si peníze na studium vysoké školy ve Skotsku. Když ale přišla nabídka, aby se jel potápět s velrybami, šlo studium stranou. Odjel do Polynésie natáčet velryby keporkaky.

"Kamarád Jirka s rodinou mě přibrali na cestu na opačný konec světa, do Království Tongy, kde se rodí mláďata keporkaků. Začal jsem trénovat freediving a dostal na starosti kameru, se kterou jsem keporkaky točil. Ještě po několika letech ze mě nevyprchal pocit z prvního setkáni s těmito elegantními obry," dodává.
Po návratu se v Praze věnoval zachraňování zvířat, což se postupem času stalo impulsem pro seriál České televize Do divočiny.
"Než se seriál začal natáčet, už jsem mezitím ve zvířecí záchrance skončil. Během té práce jsem najezdil přes 23 tisíc kilometrů ročně jen po Praze. Příběhy zvířat tomu bohužel také nedodávají, zhruba polovinu se jich totiž nepodaří zachránit. Často mi zvířata umřela třeba v autě. Když přišel covid, zůstal jsem tři měsíce doma na vesnici a už jsem se zpátky do Prahy nechtěl vrátit," vysvětluje.

Díl seriálu Do divočiny, který se věnoval právě zvířecí záchrance, tak natočil až půl roku poté, co z ní odešel. "Vrátil jsem se vlastně jen na skok." Seriál natáčí pro Českou televizi ještě se dvěma dalšími kamarády a snaží se divákům přibližovat to, čeho si ve shonu moderní doby často zapomínáme všímat.
"Ta nejhezčí příroda je hned za domem. Snažíme se jí divákům ukazovat takovou, jaká opravdu je," uzavírá.
Nezanevřel ale ani na exotiku, chystá se totiž ještě během letošního února vyrazit pracovně do Afriky.