Vladimíra je vedoucí Kulturně vzdělávacího centra Pansofie a kantorka, Jiří působil jako basista v operním souboru Jihočeského divadla. Ve Štafetě Deníku je zpovídali manželé Nowakovi.

Jste spokojeni s životem mimo České Budějovice?

Ano, velmi. Přednost bydlení na „venkově“ u nás měla takovou váhu, že převážila i nad vlakovým dojížděním do zaměstnání v Českých Budějovicích. Musím říct, že v Hořicích jsme šťastni. V Budějovicích jsme chodili do muzea na přednášky o tradicích, které tady žijí. V místním kostelíku se doopravdy světí pokrm na svátky či jarní ratolesti nebo věnce, žehnají se příbytky, hrají se hořické pašije, pořádají se slavnosti…


Žijete něco z toho, co bylo důvodem vašeho stěhování?

Důvodem našeho stěhování bylo především zdraví manžela i prostřední dcerky. V novém domově se nám pak narodila čtvrtá holčička a „poslední“ klučík. Žijeme však zároveň život mnohačlenné rodiny, kdy každý z nás ví, co je to starat se o živobytí „v potu tváře“. Ale když od jara můžeme většinu svých činností provozovat na dvorku pod širým nebem, tak jsme vděčni za takovou možnost. A jak jsem již řekla, žijeme zde ty krásné křesťanské tradice.


Radují se z toho děti?

A jak! Ale zároveň se učí poznávat, co je to povinnost a práce. Je jich zkrátka víc v jedné rodině, tak vnímají a poznávají, že když pomohou oni druhému, zároveň pomáhají sami sobě.

PTÁ SE: Rodina Nowakova - ač jsou manželé Anna a Bohumír umělci tělem i duší, usilují o otevření třídy, v níž by se učilo v duchu waldorfské pedagogiky.


Vlaďko, proč vlastně ráno vstaneš z postele? Je to proto, že musíš, nebo tě zvedně chuť proměňovat svět kolem sebe, či je to hlad?


Vstávám velmi ráda hodně brzo, protože jedině tak mám naději udělat vše, co vyžaduje soustředění a klid, což v okamžiku, kdy se začíná jeden po druhém probouzet zbytek rodiny, už není možné. Ale musím se přiznat, že se mi stává, že se mi ne vše z toho, oč se snažím, podaří tak, jak bych si to já nebo i ostatní přáli.


Jsou vaše povinnosti pro vás radostí?


Ano, musím říci, že rodina i celé mé zaměstnání jsou pro mne radostí, a to myslím upřímně. Mám zaměstnání, ať již je to Pansofie či to byla škola, které je pro mne zároveň velkým koníčkem, mne zkrátka baví. A práce doma mne také baví, i když – abych byla úplně upřímná – ten věčný kolotoč uklízení a praní už člověka po tolika letech také trochu zmůže. Ale častokrát nastanou nádherné chvilky, kdy jsou děti hodné, zvlášť když se zaujmou nějakou hrou ve svém osobitém světě, a to se na ně s mužem díváme a cítíme se šťastni. Těším se také už pár let, kdy se také konečně dostanu k práci na zahradě.

ODPOVÍDÁ: Rodina Dvořákova - pedagožka a hudebník vychovávají v Hořicích na Šumavě pět dětí.


Kde čerpáte na všechny povinnosti sílu?


Zjistila jsem jednu věc. Existuje jeden pohon, zdroj nekonečné síly, a to je láska. Dokonce i pracovat se dá z lásky nebo „pouze“za „něco“. Vím, že se to jeví idealisticky, ale s jiným přístupem asi není možné cokoli dělat pro druhého nebo pracovat v neziskové sféře.


Co byste si přáli změnit ve svém okolí?

Jakožto rodiče mnoha dětí, navíc pedagogicky založení, jsme poznali hluboký smysl takového pedagogického vedení dětí, které by bylo odrazem hlubších, dá se říci až hlubinně psychologických zákonitostí vyvíjejícího se dítěte. Ano, hodně se hovoří o proměně školy, jsou zastánci klasiky a naproti nim příznivci různých alternativ. Ale protože se přes 10 let zabývám podstatou waldorfské pedagogiky, uvědomuji si, jak moc by si zasloužila, aby jejím základům byla věnována již na pedagogické fakultě větší pozornost. Protože v mnohém potvrzuje 70 procent toho, co učil již Komenský, a co tedy není záležitostí jen nějaké zvláštní skupiny lidí, ale týká se objektivně každého z nás.


Je něco, co byste chtěli skrze tuto Štafetu vzkázat Českokrumlovským?

V Hořicích na Šumavě i v Českém Krumlově jsme poznali mnoho výborných lidí, jichž si máme proč vážit. Přála bych všem českokrumlovským dětem i rodičům v našem okrese waldorfskou školu .


Co je pro vás nejsilnějším motivem k životu?

Láska.