Je 1. září před půl osmou hodinou ráno. Do brány areálu málotřídní Základní školy v Dolním Třeboníně vbíhá dívenka, jako by jí za patami hořelo a už cupitá po schodech nahoru. „Moc se těším,“ říká zadýchaně Maruška Perníková z Věncovy hory, která se právě stala žákyní 4. ročníku. „Nejvíc mě baví tělocvik,“ říká. Asi proto to sportovně vzala do školy sprintem.

V učebně první a druhé třídy má napilno učitelka Jana Tlapová. Točí se kolem ní blonďatá žačka, která přišla do třídy jako první. „Pomáhala jsem sundat židličky,“ říká Michaela Hlachová, která nyní povýšila na druhačku. Svěřila se, že o prázdninách byla u babičky, a protože ji povalil pes, rozbila si koleno.


Do třídy nejmladších dětí to táhlo zvědavé třeťáky a čtvrťáky. Poměrně prázdná třída je překvapila. „Cože? Paní učitelko, to my jsme tady byli už skoro všichni, když jsme šli do první třídy.“ „Ještě je čas,“ uklidňuje je učitelka. „Paní učitelko, to jste kreslila vy?“ ukazuje jedna z žaček na tabuli, kde se směje křídou namalovaný krteček s partou zvířecích kamarádů. „A kdo asi jinej, ne?“ odpovídá jí vševědoucně druhá.

„A jak se těšíte vy, holky?“ ptá se učitelka. „Těšíme, netěším!“ ozvalo se sborem. „Já jsem měla otřes mozku,“ hlásí třeťačka Lenka Moučková. „Mně uklouzla gumovka v garáži, a jak tam má děda auto a má tam kola, tak jsem si tadyhle udělala velkou bouli, asi metrovou, a jeli jsme na chirurgii.“

Odrostlejší žačky by se do první třídy prý vrátit chtěly i nechtěly. „Já jo.“ Já spíš do kočárku.“ A já do školky – spinkat.“ říkají Lenka a čtvrťačky Lucie Šafářová a Terezie Marie Plzáková. Čtvrťačky tvrdí, že se do školy netěší. Mezi předměty, které mají rády, patří jenom výtvarka a tělocvik.

Na chodbě se svátečně naladěný i ustrojený objevil ředitel školy Jan Švec. Jakpak se asi do školy těší on? „Dobrá otázka. No, těším se,“ smál se. „Přes prázdniny jsem si docela odpočinul, tak se opravdu těším. Také jsem cestoval – spíš po republice, Slovensku, po horách, bral jsem to sportovně.“

Do prvního ročníku včera nastoupily čtyři děti. „Letos je jich málo, ale v příštím roce máme ve školce asi 15 předškoláků, tak se to dorovná,“ míní Jan Švec.

O prázdninách bylo ve škole práce dost. Malování, přibyly lišty na připevnění naučných tabulí a nástěnek na chodbě a v učebnách, nové žaluzie do družiny kvůli promítání videoprojektorem a podobně.

Třída se začala rychle plnit dětmi i příbuznými. Vnučku sem vyprovodila Marta Charůzová z Kaplice. „Anička už v šest hodin byla vzhůru, nemohla dospat. Strašně se těšila do školy. Už od půlky prázdnin. Ve škole dostali sešit s úkoly na prázdniny, a ty postupně během prázdnin dělala. Asi tři čtvrtiny jich zvládla. Ale člověk ji do toho nesmí nutit,“ říkala s úsměvem.

Jak vypravovali prvňáčka, přiblížila Zdeňka Mrázková, maminka Lubora v první lavici. „Štěstí přeje připraveným, my to prožíváme už od pondělka,“ smála se. „Takže dneska dobrý. Od šesti hodin. Luborek se do první třídy těšil, mladšímu bráškovi Járovi jsme radši nic neříkali – dneska nastoupil do školky. Ten je tam vyškolí – už začal. Brečí.“

Po přivítací řeči ředitele školy a starosty obce se prvňáčků ujala jejich učitelka. „Haf!“ ozvalo se k údivu všech. „Slyšeli jste? Co to mohlo být?“ ptala se Jana Tlapová. A už byl tady. Mezi dětmi se objevila loutka pejska, vedená učitelkou. „A–h–o–j! Co to říká?“ zahájila zábavnou formou výuku i vzájemné seznamování, aniž si prvňáčci uvědomovali, že se vlastně právě začali učit.

Od druháků rychle okoukali, jak se mají chovat, a po chvíli už se hlásili, div z lavice nevypadli. Nakonec dostali pamětní list i medaile z papíru a také první domácí úkol – obrázek na pamětním listě pěkně vybarvit.