Ukázalo se, že z původně plánovaného koníčka může být poměrně slušná živnost. Jan nakonec na svého otce navázal a dneska se výrobou psích obydlí živí. Táta mu v dílně, kterou kdysi vybudoval ve svém domě, pomáhá.

Josefe, jak dlouho se truhlařině věnujete?
Josef: Se dřevem jsem začal dělat hned po revoluci. Nejdříve jsem se věnoval paletám, ale ty tehdy dělal kdekdo. Domluvil jsem se pak tedy s jedním Rakušanem, na základě čehož jsem začal vyrábět přepravní bedny do rakouských lomů. Na žulu. To bylo v roce 1990. Dělal jsem to prakticky až do důchodu. To znamená do roku 2005. V důchodu jsem přemýšlel, čemu bych se mohl věnovat… Vyzkoušel jsem si vyrobit psí boudu. Zjistil jsem, že je o ně zájem, a že mě to baví. První kus samozřejmě nedopadl tak úplně podle mých představ, ale postupně jsem se v nich začal zdokonalovat. Honza dělal mezitím v novinách, jezdil s kamiónem a tak dále. Nakonec si řekl, že si to také zkusí.

Co jste dělal před revolucí?
Josef: Většinu života šoféra, i když jsem původně ekonom. To mě ale moc nezaujalo. 25 let jsem jezdil s autem. Nakonec jsem dělal panského kočího. Vozil jsem pana ředitele. Po revoluci se ale tyto funkce zrušily. Proto jsem se začal věnovat paletám. Od té doby jsem dělal prakticky jenom se dřevem.

Dílnu jste měl doma už před revolucí?
Josef: Nikoliv. Po revoluci jsem si pronajal dílnu na druhém konci vesnice. Doma by to bylo příliš malé. Až po nějaké době jsem si postavil dílnu u baráku.

Jane, před tím, než jste se vrhl na boudy, jste si tedy vyzkoušel hned několik různorodých profesí…
Jan: Nejdříve jsem dělal programátora, pak jsem šel do novin, nakonec jsem jezdil 
s náklaďákem. V té době šel táta do důchodu. Přišel s tím, jestli bych si nechtěl zkusit dát dohromady boudu. V tu chvíli jsem si říkal, že to vlastně není špatný nápad. Byla tu zařízená dílna a nevyužitá. To byla škoda. Udělal jsem tomu větší propagaci, dal jsem dohromady webové stránky, polepil jsem reklamou auta a tak dále. Živnost jsem si přihlásil na sebe.

Oproti novinařině je to ale přece jenom jiný typ práce. Vyhovuje vám více manuální práce?
Jan: Je to sice jiné, ale také zajímavé. Pejskaři jsou opravdu dobří zákazníci. Ocení práci, pochválí… To je fajn. Nejsou s nimi problémy. Žádné reklamace, každý platí. A že je to manuální práce? Tátovi jsem vždycky třeba 
o prázdninách pomáhal, takže jsem se dřevem do styku přišel.
Josef: Ono to manuálně zase tak náročné není…
Jan: Není… Uříznout, přišroubovat… Spíš to pořádně změřit a udělat pečlivě.

Dáváte dohromady i originální, netypické boudy?
Jan: 90 procent jsou standardní boudy. Uděláme ale jakoukoliv boudu. Nebráníme se ničemu. Kromě standardních typů se dělají třeba boudy, které mají sedlové střechy nebo otevírací přední stěnu. Některé boudy mají  více místností pro více psů.

Takže zákazníci přinášejí třeba i své vlastní plány?
Jan: Také to tak je… Uděláme to přesně podle jejich vizí.

Zákazníky máte z Českokrumlovska, nebo se vaše boudy vyjímají na zahrádkách i daleko za hranicemi regionu?
Jan: Nejvíce jich je v regionu Praha. Máme klientů plno po celé republice.

Nepřemýšlíte, že byste rozšířil vaši živnost? Že byste se věnoval i něčemu jinému, než jsou boudy?
Jan: Musel bych na to mít kapacitu. Nejsou na to prostory a lidi. Dělám to v podstatě sám.

Máte ještě sourozence. Nechtějí rozšířit vaši rodinnou firmu?
Jan: Mám bratra a sestru. Bratr Josef žije v Besednici 
a chtěl by se věnovat výrobě kotců. Lidé je chtějí, ale já je nestíhám vyrábět. Teď skončil v práci a vypadá to, že to ještě letos rozjede. Myslím, že tedy budeme spolupracovat. Kolikrát chce zákazník boudu i kotec, takže můžeme spojit síly. Bude to fajn. Co se týká ségry, tak u té nepředpokládám, že by pokračovala v naší rodinné tradici (smích).

Kolik hodin denně  pracujete?
Jan: Jako běžný člověk. Zhruba těch osm hodin denně. Kromě zimy, v té se toho příliš neděje. Zakázek je málo a 
v dílně se moc pracovat nedá, protože není vytápěná.

Myslíte, že u této živnosti zůstanete? Že budete i nadále pokračovat ve šlépějích svého otce?
Jan: Dokud to bude fungovat, tak si myslím, že ano. Jsem doma, neplatím žádný nájem, nemusím nikam dojíždět. Je to práce přes chodbu. 
Z postele to mám tři metry (smích). Jsem sám sobě pánem, což je fajn. Pravdou je, že leckdy musím pracovat i v neděli či o svátcích, abych všechno stihl. O změně práce ale neuvažuji.

Jak se vám spolupracuje s tátou?
Jan: Táta mi pomáhá, což je milé. Začal s tím, vymyslel to, takže je na něj stoprocentní spolehnutí.

Žádné hádky?
Jan: Ne. To opravdu ne.  Vše v naprostém klidu.

Neustále bojujete s vodou. Potok rozděluje váš pozemek, přičemž dílny stojí hned u něj. Jak často jste vytopení?
Jan: V podstatě každý rok. Povodně nás tady brzdí. Když to vypláchne dílnu, motory, tak člověk týden všechno rozebírá, vysouší.

Obec ale nedávno opravila mostek, který se ucpával a povodeň způsoboval. Zlepšilo se to?
Jan: Ano, určitě. Už se nám voda nedostane do baráku. On ten most je ale posazený výš než zahrada a dvůr. Voda se tedy stejně vylije. Ale už to není tak hrozné.
Josef: Například při poslední povodni na začátku června jsme měli dvůr zatopený… Měli jsme tu zhruba 20 centimetrů.

Předpokládám tedy, že zaprší a jste na nohou…
Jan: Přesně tak.