Absolvent oboru psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a českokrumlovský rodák Jan Polivka sám sebe označuje za živý inventář Jihočeské univerzity – od jejího založení totiž stojí v čele katedry psychologie Teologické fakulty. Pracuje ale také jako klinický psycholog a znalec v oboru psychologie.
Poznal jsem tě na lyžařském výcvikovém zájezdu s prof. Pouzarem a překvapil mne tvůj mimořádný slovní projev a znalosti. Jaké bylo tvoje rozhodování o profesní dráze?
Musím říci, že moje zájmy nebyly dlouho nijak zvlášť vyhraněné. Zajímalo mne až moc věcí, což do určité míry trvá dosud: historie, zvláště regionální (takže třeba sbírám staré pohlednice Šumavy a Krumlova), botanika, mykologie (dr. Jegorov je ovšem lepší), výtvarné umění, hudba, jazyky, filozofie, teologie, psychologie a řada dalších.
Co bylo jasné, že nepůjdu na žádnou technickou školu, na gymnáziu mně sice matematika nevadila, fyzika ale nudila a deskriptivní geometrie se mi zdála zhola zbytečná. Nenadchlo mne ani tvrzení učitele, že pomocí průmětů ploch si mohu třeba vyřešit problém střech domu.
Nakonec jsem se rozhodl pro psychologii, což v té době vůbec nebylo běžné. Patrně není náhodou, že psychologie je, podobně jako další důležité pojmy, ženského rodu. Je totiž půvabná, překvapující, zajímavá – prostě, jak se ukázalo, může být partnerkou pro celý život.
Jaké máš poznámky k dnešnímu Krumlovu? Co chválíš? Co tě provokuje? Co točna?
Krumlov je také jedna z mých celoživotních lásek a nikdy jsem nechtěl žít jinde. Jak říkal Franz Kafka o Praze: i Krumlov má své drápky. Když jednou chytne, tak nepustí. Klady současného Krumlova: pěkně opravené centrum, velká nabídka kvalitních kulturních akcí, centrum patrně geniálního, leč trochu schieleného Egona.
Byť moderní umění moc nemusím, protože se mi zdá, že spíš vyjadřuje krizi naší doby než hodnoty. Mám radost z citlivé restaurace Seidlova domu, místa, kde jsem se cítil jako doma. Seidlovi byli moji celoživotní přátelé, skvělí lidé s téměř ideálním manželstvím a fantastickými vzpomínkami.
Minusy: akce město duchů – vylidnění centra a jeho disneylandizace, akce občane, přeraž se (např. schody hned u domu, kde bydlím, ulice Do Vrchu atd.). Upozorňovat nemá téměř cenu, napadá mne vtip Renčína: občan jde na úřad v doprovodu hovězího dobytka a praví: dnes jdu s tlumočníkem. Omluva poctivým a dobrým úředníkům.
Akce Terazky (pro neznalé – v Černých baronech praví zmíněný major: Na čo sú nám také stromy, popíliť. Příliš mnoho stromů zmizelo, také v souvislosti se současnou málo racionální regulací Vltavy. Zdevastované lesy v okolí Krumlova – viz nyní třeba Dubík. Srovnávám s lesy v okolí Aigen-Schaeglu. Diametrální rozdíl. Prý proto, že mniši myslí a nekradou a požadují to i po zaměstnancích. Lesy totiž patří klášteru.
Akce Onasis: cenová úroveň v Krumlově je tristní. Akce diletanti všech zemí, spojte se, naštěstí jen občas: např. trapas s otevřením části svatojakubské cesty. Skvěle připravení Rakušani (vytiskli mapy, měli kvalitní projev a reprezentativní zastoupení, ba i velmi obstojné pivo přivezli). Od nás následoval jen lehce zmatený projev. Oslavy Krumlova coby města, nic moc. Malá knížečka místo reprezentativní monografie atd. Oslavy umějí už tradičně Prachatice.
A točna? Trocha sentimentu, hodně populismu a kšeftu. Dříve celkem decentní konstrukce, dnes obludné rozměry. Vůbec se mi nelíbí agresivní propaganda typu Kdo nechce točnu, není Krumlovák.
Co rok 1968? Co současný svět? Co televize a její vliv?
Tak tohle je spíš téma na dlouhé zimní večery. Jen stručně: v roce 1968 jsme byli ve světě dvou velmocí, které si rozdělily svět. Přítelem velmoci jsi tehdy, když děláš přesně to, co se po tobě chce. Východiskem je jednotná Evropa, přes všechny nedostatky. Dost tristní stav euroamerické civilizace je ilustrací nesmyslnosti teze o jedině určující roli ekonomiky a celkem zanedbatelné roli tzv. nadstavby.
Základním problémem je stále se zvětšující diskrepance (nepoměr – pozn. red.) materiální a morálně etické úrovně. Morálka jako by byla téměř sprosté slovo, což platí dvojnásobně pro politiky, v důsledku toho lze sledovat značné zhrubnutí mravů. Obrovský rozdíl byl v předvolební diskusi ve Velké Británii a u nás.
Tam vzdělaní a informovaní pánové, u nás přesný opak. Politika je převážně negativní, stát vůbec nejsme my. Hořkou ironií obsahuje název ČEZká republika. Zdá se, že jedině důležité jsou moc a peníze, někdy ještě sláva. Lze, s prominutím, zblbnout i v rámci dost velké části národa.
Klasika je Řecko: vydemonstrujeme si blahobyt, na který jsme si nevydělali. Čechy: koupíme si vás za 30 Kč . Inflace od dob Jidášových hodně pokročila, tehdy se jednalo o 30 stříbrných. I když tady je fakt, že zrazujeme sebe, a to jen částečně. Kolik lidí čte Blesk, kolik lidí zná výstižné analýzy Kellera.
A televize: je výstižným obrazem společnosti. Kvalitních pořadů minimálně, putýnky krve, násilí a sex. Kdyby nebyla ČT 2, museli bychom si ji vymyslet. Jinak až příliš často bezduché nekonečně seriály, když se objeví slabě průměrný, to už jásáme. Jako problém se jeví počítače, na kterých rejdí děti již v předškolním věku. Většina počítačových her je dost ubohé úrovně.
Hovoří se dokonce už o počítačové generaci dětí a nejsou to veselé úvahy. Nelze oddiskutovat, že to, čím se velmi často zabýváme, nás nějakým způsobem formuje, určitě se to týká audiovizuálních médií. Zvláště tehdy, když rodina jejich vlivy kompenzuje špatně nebo vůbec.
Ptáte se, jak z toho? Tak tohle povídání by bylo na delší dobu a realizace bude ještě na delší… Ale existuje pořád dost slušných lidí, byť se nám to nemusí vždycky zdát. Je zde krásná příroda, i když se jí snažíme dát na frak, nějaké ty ideály, bez kterých by to nešlo a za které stojí za to žít.
Takže skončím snad trochu frázovitě slovy písně: jen víru mít, doufat a jít. Jednou budem dál. Ale potrvá to, přátelé.
