„Stáňa Konvalinková je zajímavá krumlovská sochařka a její dílo má pro mě osobně neobyčejný půvab a sílu,“ říká Jana Holcová, výtvarnice a učitelka českokrumlovské zušky, která štafetu otázek předala další mladé výtvarnici.

„Také je to inspirativní bytost, která je už třetím rokem mou kolegyní v ZUŠ. Nemohu opomenout, že i ona sama tuto školu před lety navštěvovala.“

Byla tvá cesta k výtvarničení vždy jasná, nebo jsi „koketovala“ i s jinými obory?
Do výtvarky jsem sice chodila, ale spíš než bych se tam výtvarně rozvíjela, jsem tam zlobila. Asi nejvíc mě bavilo kreslit v plenéru. Nezapomenutelný zážitek mám z páté třídy, kdy jsem si u linorytu na téma „Partyzánský samopal“ vrazila rydlo do dlaně. Od té doby mám k linorytu „velmi blízký vztah“.

LŠU za mého dětství sídlila v polorozpadlém klášteře klarisek, a když se v zimních měsících končilo v pět, byla už tma, a já jsem musela vždycky projít neosvětlenou chodbou na dvůr. Strašně jsem se bála a nechtěla jsem tam proto chodit. V osmé třídě jsem vůbec nevěděla, co se sebou a nechala volbu střední školy na mámě.

Ta vybrala keramiku na SUPŠ v Uherském Hradišti, kde sama studovala. Asi cítila, že ve mně nějaký ten talent je. Přivazovala mě tehdy ke stojanu, abych trénovala na zkoušky, ale mě to nezajímalo a chtěla jsem chodit bruslit. Teď jsem jí za to vděčná.

Ptá se: Jana Holcová vystudovala Střední pedagogickou školu v Praze a Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity, kterou zakončila diplomovou prací v oboru malba u akad. malíře Romana Kubičky. Má čtyři děti.

Do jaké míry tvůj výtvarný názor ovlivnila studia a do jaké míry rodinná tradice?
„Rodinná tradice“ mě vyslala studovat keramiku a to bylo zásadní. Na střední škole mě nejvíc ovlivnil známý mých rodičů - sochař Otmar Oliva. Za bývalého režimu byl pro mě umělecky i lidsky přirozenou autoritou a myslím také, že právě od něj mám základy v kresbě. Inspiroval mě i při výběru další cesty.

Studium v ateliéru veškerého sochařství Kurta Gebauera na pražské VŠUP diametrálně posunulo mé názory i obzory. Byla to skvělá (porevoluční) doba. V ateliéru jsme si třeba hráli s hromadou písku, nebo vymýšleli arcimboldovské kostýmy ze zeleniny na svatojánskou noc.

Ještě během studia v Praze jsem začala působit i na düsseldorfské akademii výtvarných umění. Tam jsem nastoupila do sochařského ateliéru Tonyho Cragga. Obě školy jsem zakončila těsně po sobě. Byly naprosto rozdílné a tenhle kontrast mi dal asi nejvíc.

Jak jsi se vyrovnala s návratem z „velkého“ světa do tichého rodiště?
Změny to byly hned dvě a přišly obě najednou. Za prvé konec studentského života, za druhé po třinácti letech návrat zpátky do Krumlova. Z Německa jsem přijela v létě roku 2000. Byla jsem plná entuziasmu a energie. Chtěla jsem sochařit a vystavovat. Věci vycházely a některé nabídky ke mně přicházely samy, ale vydrželo to jen rok.

V té době jsem zvládla výstavu v podkroví svatého Jošta, stipendijní pobyt v Centru Egona Schieleho, výstavu v pražské galerii Václava Špály a k tomu ještě nějaká ta sympozia. Pak ale přišly existenční starosti a únava. Nebylo kde pracovat a kde hotové artefakty skladovat. Přišlo rozčarování z toho, že se tu o umění skoro nikdo nezajímá.

Tvým velkým výtvarným tématem jsou andělé, můžeš přiblížit proč?
Volné věci prakticky nikdo nekupoval a žít jen z grantů a stipendií se nedalo. Začala jsem tedy přemýšlet, co vytvářet tak, aby mě to pokud možno uživilo. Pak přišlo 11. září roku 2001. Tak jako každý jiný, jsem se dívala večer na zprávy. Byl u nás zrovna na návštěvě jeden starý Američan, který měl v tu dobu v New Yorku syna.

Teroristický útok by mi určitě vyrazil dech i tak, ale přítomnost plačícího a nic nechápajícího cizince, který byl tehdy v Evropě teprve druhý den, byla tak silná, že jsem mu hned následující den vymodelovala anděla. To byl ten první. Takhle jsem k andělům přišla, a od té doby jsou u mě stále „v kurzu“. Andělů není nikdy dost…

Odpovídá: Stanislava Konvalinková po SUPŠ studovala v ateliéru veškerého sochařství Kurta Gebauera na pražské VŠUP, vzápětí úspěšně ukončila i düsseldorfskou akademii výtvarného umění.

V Českém Krumlově jsi se narodila a z mnoha tvých aktivit vím, že ti není lhostejný. Jak vnímáš změny, které se tu udály během tvého života?
Změny se dějí stále a je jich hodně, vizuální i prožitkové. Já se snažím užívat si ty pozitivní. Kochám se třeba opravenými kašnami na zámeckých nádvořích. Jsem ráda, že vznikly a existují hospody jako Dvě Marie, Louže nebo třeba Cikánská jizba. Jsem ráda, že se zpřístupnily pivovarské zahrady.

Na druhou stranu je fajn, že se některým změnám podařilo zabránit. Mám na mysli třeba to, že ZUŠ a Městská knihovna stále fungují v centru. A změnám, kterým se zabránit nedalo? Když se letos zjara začaly kácet stromy okolo Vltavy, měla jsem naivní tendence se k nim přivazovat. Teď, když jdu po Lazebnickém mostě, jen otáčím hlavu na druhou stranu.

Myslíš, že se narozením tvé dcery Terezky nějak změnil tvůj pohled na výtvarnou pedagogiku a vyučování vůbec?
Zcela zásadně, nikdy před tím mě ani nenapadlo, že bych učila. Tím, že se člověk stane rodičem, se automaticky stává i učitelem. Učím jen děti předškolního věku a moje pětiletá dcera je skvělým parťákem. Zkoušíme si techniky spolu doma, než je představím dětem ve školce. Terezka je navíc dost produktivní, takže je to motor i pro mě, abych vymýšlela věci nové. Učení mě inspiruje i ve volné tvorbě.

Bez čeho si neumíš představit svůj život?
Bez očí.