Kdepak, že by dvaaosmdesátiletému tvůrci snad došly peníze a musel tak škemrat nájem na divácích. Cena vstupenky se v tomto případě bohatě vrátí. Jednak film publikum odmění úžasnou animací, jež oplývá nápady doslova v každém jednotlivém záběru. Zadruhé nechá běžné smrtelníky na okamžik nahlédnout do neochvějné říše Mijazakiho snů, což samo o sobě budí zvědavost, za níž se zkrátka platí. Avšak i tíha úcty ke géniovi a jeho odkazu je zde znát. V Chlapci a volavce totiž Mijazaki buduje věčný obraz sebe samého; jak napověděly rozhovory v médiích, adresovaný je zejména jeho vnukovi.

Karaoke Blues
RECENZE: Filmový otec všech outsiderů je zpět. A zve na Karaoke blues

A to je krásné, neb režisér je stále jako ten malý citlivý kluk s duší dobrodruha a superhrdiny zároveň, nic mu není cizí, ničeho se nebojí a kupředu ho pohání touha za poznáním, kterou mu v souvislosti s matčinou smrtí vnukne modrá volavka. Příběh Mijazaki tentokrát zasadil na konec druhé světové války, přičemž hned úvodní sekvence s hořící nemocnicí dá jasně najevo, v jakém duchu se dílo v následujících minutách ponese. Nebyl by to však opěvovaný král, aby nejednou nepřekvapil, ze zdánlivě prosté hříčky nevybočil a nenechal diváka snít, plakat, bát se, to vše bez ohledu na rámec časoprostoru.

Právě koncept křehkého světa dětské fantazie, jenž leží skrytý za branou skutečnosti, je onou esencí působivosti, již do slastného požitku z vnímání nádherně vylaďuje hudba režisérova letitého spolupracovníka, skladatele Džóa Hisaišiho.

Těžko v poslední době pohledat animovaný snímek s hlubším poselstvím a přirozenější krásou jazyka. Zvláště dnes, v záplavě spotřebních rychlokvašek od korporátu Disney, působí Chlapec a volavka jako natolik vytoužený návrat k prvotní čistotě. A jak vidno, tu Mijazaki vyznává nejvíce.