Novoroční nadílka nicméně překvapí více návštěvníky z řad nezasvěcených, zkušení diváci totiž ví, že Roman Polański špatné filmy netočí. Berličkou nesoucí riziko byl v tomto případě snad jen režisérův věk. Výsledek ovšem nedává v potaz, že by devadesátiletá legenda, jež natočila Čínskou čtvrť a Pianistu, ztratila cokoliv ze svého umění, jak tomu u přezrálých bardů hrozí. Polańského režie je oproti jeho poslednímu snímku Žaluji! plná mladické energie, hraničního humoru a bláznivých nápadů. Hotel Palace je z kategorie děl, v nichž si jejich tvůrci vybírají oddechový čas a těží zejména z vlastního potěšení. Polański a jeho dvorní scenárista Jerzy Skolimowski se na stará kolena poctivě činí a humorem skutečně nešetří, leč se jedná spíše o drobné chuťovky, které si publikum za odměnu vyzobává (Jelcinův projev, pejsek krmený kaviárem).

Chlapec a volavka.
RECENZE: Chlapec a volavka připomene, proč je Mijazaki král

Silvestr 1999, přípravy oslav Nového roku (a s ním nového tisíciletí) v alpském hotelu Palace jsou v plném proudu a do luxusního sídla se začínají sjíždět více či méně významné osobnosti. Na hladký průběh večera dohlíží nadmíru respektovaný a diskrétní hotelový manažer (v úžasném podání Olivera Masucciho), jenž svým podřízeným hned z kraje připomene, že právě oni nesou lví podíl na tom, s jakou náladou se jejich hosté probudí do roku 2000.

Hodnocení: 75%

Dále se vyprávění soustředí na představování samotných hostů, což nabízí vůbec nejzábavnější pasáže. Hýřivá estráda barevných postaviček, od plastického chirurga přes ruské mafiány, bývalou pornohvězdu a vyhlížející dědičku po zatoulanou rodinku z Čech, chvílemi připomíná přehlídku téměř felliniovskou. Polański tentokrát neopomíjí nikoho a nic, přičemž jednotlivé figurky glosuje a příběh tak příjemně koření.

Kritikou rozmáchlých „buržousů,“ oligarchů a jejich mazlíčků navíc Hotel Palace připomene předloňského vítěze Cannes, cenami ověnčený Trojúhelník smutku, s nímž sdílí i rafinované kroužení kolem početnější skupiny hrdinů. S ohledem na kouzelnost hotelového prostředí zase vyvstává na paměti poetika Grandhotelu Budapešť. Co je v Hotelu Palace jedinečné, je svérázně specifické postižení stylu, náladou se pak blíží lehké nadpřirozenosti.

Pravda, některé situace jsou zbytečně nadnesené, ne-li vyloženě přehnané, a v rámci celku zavání laciným odérem, jaký do dobré komedie nepatří. Jinak se ale v Hotelu Palace pěstuje smích, za nějž se může stydět jen málokdo. Zavilí vyznavači hyperkorektnosti budou kašlat, avšak běžní smrtelníci mohou v Polańského novoročním přání vyčíst i nostalgické ohlédnutí za časy, kdy byl svět i přes svou ztřeštěnost ještě v pořádku.