Evropa, 18. století, vyhaslé jutské vřesoviště. Zasmušilý, samotou zmítaný, ovšem o to odhodlanější kapitán Ludvig Kahlen (nedostižný Mads Mikkelsen) neúnavně zdolává zdánlivě neúrodnou půdu. Na místě chce vybudovat kolonii a získat tak od krále přízeň i šlechtický titul. Prvních dvacet minut Bastarda svojí atmosférou připomene oscarové Až na krev, kde se pro změnu antihrdina v podání Daniela Day-Lewise pokoušel dobýt ladem ležící pole s ropou. Od Day-Lewisova kapitalisty Mikkelsenova donkichotsky umanutého protagonistu však dělí zejména vyšší principy mravní, jež jdou ruku v ruce s Kahlenovým důstojnickým postavením.

Hodnocení: 80%

Režisér Nikolaj Arcel a scenárista Anders Thomas Jensen divákům nic nevysvětlují. Zkrátka zaútočí a nedají vydechnout. Jejich Bastard je komplexním portrétem vůle a zarputilosti, stejně jako zkaženosti a úpadku. Kahlen zde stojí nejen napospas nemilosrdné přírodě, díky níž jeho sen přijde mnohokrát málem vniveč, ale také proti rozmáchlosti aristokracie. Klíčovým protivníkem v realizaci promyšleného plánu se mu stává psychopatický šlechtic, další z oněch nenasytných mocipánů, jenž se nezdráhá uškvařit uprchlého poddaného, natož pak požádat o ruku vlastní sestřenku.

Je pastvou pro oči sledovat vynikajícího Madse Mikkelsena ve zcela netradiční roli, zvláště když je hlavním tahounem; koneckonců samotný režisér během propagace filmu připustil, že teprve s obsazením dánské hvězdy se podařilo projekt finančně zajistit. Rozpětí Mikkelsenova hereckého profilu je neuvěřitelné. Herec je zde docela jiný, než jak ho známe ze snímků Casino Royale, Chlast či Indiana Jones a Nástroj osudu.

Hotel Palace
RECENZE: Hotel Palace přeje šťastný nový rok s Polańskim

Vyprávění je nazíráno z pohledu Kahlena, do jehož cesty postupně vplouvají další figurky od dobráckého kněze přes neukojitelnou služebnou až po nikam nepatřící dívku, jejíž mrštnost křížená dětskou nevinností zasáhne i jinak nepřístupného kapitána. Například když je podroben srdcervoucímu rozhodnutí, zda pro klid německých osadníků poslat holčičku s barvou pleti symbolizující neštěstí pryč do kláštera.

Formálně vyniknou nápadité dekorace přepychových sídel, vyváženě se střídající s chladnými obrazy liduprázdné pustiny. I skvělá hudba skladatele Dana Romera zde získává svou roli. Nadbytečně vyznívá snad až jen příliš rozvláčný epilog, který jako by mermomocí toužil objasnit, jak to s vřesovištěm skončilo. Přitom Kahlenovo prozření, značené návratem pro domorodou svěřenkyni, by k finálnímu dojmu sedělo lépe. Celkově však Bastard patří mezi díla pevná a přímá, takže každý náznak tklivosti vykoupí buďto zobrazením všedních děsů či strohou poznámkou vizionáře, jenž striktně odmítá, byť jen o milimetr uhnout ze své představy: „Na brambory se sahat nebude!“