Tragická nehoda autobusu u Nažidel 8. března 2003, při níž zahynulo 19 lidí a 26 bylo těžce zraněno, pokračuje občanskoprávním řízením o náhradě škody.

Manželé Hartovi žalují řidiče autobusu Pavla Krbce, jednatele LSK Autobusy Milana Juršťáka a provozovatele CK Vlna Eduarda Knappa o ochranu osobnosti, za způsobení smrti jejich syna.

Krajský soud v Plzni v květnu 2009 uzavřel, že žalovaný řidič není povinen náhradou škody. Jednal v rámci pověření zaměstnavatelem LSK, a tato společnost pak plnila smlouvu vůči třetímu žalovanému jako dopravce jeho zákazníků. Za jednání řidiče by tedy odpovídal jeho zaměstnavatel, ale ten v průběhu sporu zanikl.

Vrchní soud v Praze loni v červenci rozsudek změnil a uložil řidiči zaplatit každému žalobci 100 000 Kč náhrady nemajetkové újmy. Závěr o tom, že řidič nevybočil z rámce pověřené vymezené činnosti právnické osoby, nepovažoval za správný. Vybočil z ní prý tím, že jel nepovolenou rychlostí a dostatečně se nevěnoval řízení autobusu, což mělo za následek nehodu.

Dále vybočil z rámce činnosti, kterou byl zaměstnavatelem pověřen, i tím, že padělal a pozměňoval veřejnou listinu, když si dopsal do osvědčení údaj o profesní způsobilosti, aniž by absolvoval příslušná školení a přezkoušení. Lze dovodit, že pokud by údaje neměl, neuzavřela by s ním společnost LSK Autobusy dohodu o pracovní činnosti.

Závěr, že řidič nebyl za následek odpovědný a že nevybočil z rámce plnění úkolů zaměstnavatele, by podle Vrchního soudu odporoval obecně chápanému pojmu a obsahu výrazu spravedlivé rozhodnutí.

Uložil mu proto zaplatit žalobcům po 100 000 Kč, když přihlédl k tomu, že Hartovým se jistou formou dostalo zadostiučinění už tím, že řidiči byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let a trest zákazu řízení všech motorových vozidel na deset let.

Pavel Krbec podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS). Míní, že v době nehody jednoznačně vykonával činnost pro svého zaměstnavatele, a že nijak z této činnosti nevybočil. Na tom prý nic nezměnila ani pochybení, jichž se v této souvislosti dopustil.

NS konstatoval, že jestliže byl neoprávněný zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit jinou osobou k realizaci činnosti této osoby, postihují občanskoprávní sankce výlučně tohoto zaměstnavatele. Zaměstnanec či jiná použitá osoba neodpovídají osobně přímo postiženému, nýbrž jen té právnické či fyzické osobě, které je ke své činnosti použily. Jen kdyby chování zaměstnance bylo nutno vzhledem k okolnostem případu kvalifikovat jako vybočení z činnosti najaté osoby, byla by tato postižena občanskoprávními sankcemi vůči poškozeným přímo.

Z činnosti právnické či fyzické osoby nevybočuje každé chování zaměstnance, kterým způsobil nemajetkovou újmu na osobnosti, a to ani takové, které by dokonce mělo povahu trestného činu, pokračoval NS. Jinak řečeno, z mezí plnění úkolů organizace nevybočuje taková činnost pracovníka, která nepostrádá místní, časový a věcný vztah k plnění pracovních úkolů, k plnění služebních povinností, atd.

Škoda je tedy způsobena právnickou osobou anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle občanského zákoníku neodpovídají.

Podmínkou uplatnění tohoto ustanovení je, že osoba byla „použita k činnosti“ právnické nebo fyzické osoby. „Osoba použitá k činnosti“ neprovádí práci či jinou činnost vlastním jménem a na vlastní riziko, ale jinou osobu podle jejích příkazů a pokynů, popřípadě v jejím zájmu i bez pokynu.

Jen jestliže při činnosti, kterou byla škoda způsobena, sledoval škůdce výlučně uspokojování osobních zájmů či potřeb svých nebo třetích osob, jedná se o exces. V takovém případě nastupuje přímá odpovědnost zaměstnance.

Ač je si dovolací soud plně vědom skutečnosti, že řidič v rozhodné době porušil řadu povinností, přesto ze spisu nevyplývá, že by toto jednání bylo možno kvalifikovat jako exces. NS proto rozhodnutí Vrchního soudu v této části zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.