Martě Kopalové je nyní jedenasedmdesát let, ale s prací zdaleka nekončí. Jako asistentka pomáhá dětem v krumlovské Základní škole Linecká. A spolu s nimi se učí i angličtinu.

„Nevím, odkud ta nominace na ocenění přilétla,“ říká. „V dětském domově ale bylo plno vychovatelů, kteří by si medaili zasloužili, stejně jako v Linecké plno starších učitelů.“ Marta Kopalová obdržela v prostorách Senátu Parlamentu České republiky z rukou ministra školství Roberta Plagy nejvyšší rezortní vyznamenání Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, Medaili MŠMT I. stupně. Ve školství působí již více než 50 let. Celý profesní život zasvětila práci s dětmi v dětských domovech a s dětmi handicapovanými.

Jaká byla vaše cesta k vychovatelce v dětském domově?

Ve školství pracuji 54 let, a to od mých osmnácti. Skončila jsem gymnázium, dřív to byla střední všeobecně vzdělávací škola, zrovna v této budově na Linecké, a pak jsem nastoupila do dětského domova v Horní Plané. A tam jsem byla 30 let.

To byla zřejmě užitečná zkušenost…

To byla nádherná zkušenost, jsem za ni moc vděčná. Mně se v domově strašně líbilo. Tohle povolání jsem měla vysněné od sedmé třídy. Vždycky jsem chtěla dělat s dětmi, ale pak se to vykrystalizovalo směrem k dětskému domovu. K tomu jsem si ještě přečetla knížku Velké trápení od Heleny Šmahelové, a bylo rozhodnuto.

Zábavný den pro děti i dospělé v Srníně.
OBRAZEM: V Srníně se lidé bavili až do večera na hřišti. Děti i dospělí

To muselo být náročné pro mladou dívku, která zřejmě zkušenosti s dětmi neměla.

Nastoupilo nás tam asi šest nových mladých vychovatelů. Všichni jsme do toho spadli rovnýma nohama. Bylo to náročné. Dostala jsem na starost skupinu dětí, chlapců do deseti let, a o ty jsem se starala se vším všudy. Škola, hlídat zdravotní stránku, chodit s dětmi ven, doučovat je, starat se o ně až do ulehnutí do postele se vším všudy. Tenkrát jsem to zvládala dobře, protože jsme byli mladí. Třeba v osm večer byla večerka, jenomže v létě, je ještě světlo. Tak my mladí vychovatelé jsme vzali děti ven a dělali s nimi ohně. Snažili jsme jim život všelijak zpestřit.

Dařilo se vám ubránit tomu, abyste k některému z dětí více nepřilnula?

To se mi také stalo. Brala jsem si, to jsem ještě bydlela s rodiči, jednu romskou dívku jménem Naďa domů. Byla ráda, jenomže to byl problém. Ostatní děti jí to záviděly, bylo jim to líto. Chvíli to šlo. Pak se ale ozvali její rodiče, kteří se o ni nejdřív nezajímali, a poté si ji vzali domů. Nadě se u nás doma líbilo, bylo to pro ni přínosné, protože v naší rodině poznala spoustu věcí, které pro ni byly v domově neznámé. Například jsem jí dala kus másla a holčina na něj koukala a nevěděla, jak si ho má namazat. Děti v domově totiž dostávaly všechno nakrájené, namazané…

V domově žili i učni, kteří pak vycházeli, a ještě dnes nás navštěvují. Můj manžel také nastoupil do hornoplánského domova v té době, seznámili jsme se tam. Mého muže měly děti moc rády, ten by si tu medaili možná zasloužil ještě víc než já. Hodně s nimi pracoval. Zážitků máme spoustu.

Smutným okamžikům jste se v domově ale zcela nevyhnuli, že?

Nejhorší byly Vánoce. Některé děti odjely, některé měly odjet, ale neodjely. Seděly celý den u okna, koukaly ven a čekaly. Čekaly, čekaly… až se nedočkaly. Měli jsme jen málo korun na dárek pro každé dítě. Myslím, že sto padesát. Snažili jsme se nakupovat tak, aby toho bylo víc, což tehdy šlo. Jenomže děti, co chtěly domů, dárky vůbec nezajímaly. Vánoce buď probrečely, nebo dárky hodily o zem, zahodily je, dostaly nervový záchvat. Snažili jsme se jejich emoce a náladu ukočírovat a rozveselit je. Děti měly rády písničky, tak jsme jim pustily písničky, tancovalo se. Při tom se děti rozptýlily, uklidnily a rozveselily.

Internetové stránky města Český Krumlovs získaly ocenění a druhé místo v nejlepších webech na jihu Čech.
Webové stránky Českého Krumlova jsou na jihu druhé nejlepší

Rozdávala jste se dětem, ale co váš soukromý život?

Byla jsem v dětském domově se svým ještě ne manželem. Při práci s dětmi jsme skoro zapomněli mít děti vlastní. Mně bylo asi 36 let, kdy jsem si uvědomila, že bych také měla mít své dítě. Když jsme se vzali, narodil se nám kluk. Rok jsem s ním byla doma. Když začal chodit do první třídy, zjistila jsem, že takto už to dál nejde, že s ním musím být doma. Dojížděli jsme totiž do Horní Plané z Krumlova, a to dojíždění byla další kapitola. V zimě jsme se kolikrát i v Černé zasekli a šli odtud domů pěšky. Pak jsme to praktikovali tak, že když byl manžel v Plané, já byla doma a tak jsme se střídali. Ale bylo vidět, že dál to tak nejde.

Takže přišla změna…

V roce 98 jsem nastoupila v Krumlově do zvláštní školy. Tam jsem rok učila, pak dělala vychovatelku v družině. Také jsem asi šest let učila v pomocných třídách s dětmi, kterým šlo učení nejhůře. Ve zvláštní škole jsem byla 20 let. Asi před čtyřmi lety, jak ubývaly děti, se začalo rušit oddělení družiny. Pracovala jsem tedy na částečný úvazek na Linecké a na částečný úvazek ve speciální. A pak jsem přešla do Linecké na celý úvazek. Teď pomáhám jako asistentka žáčkům ve třetí třídě. S jedním chlapcem se dokonce prvním rokem učím anglicky.

Překvapila vás medaile?

No, strašně mě to překvapilo. Je jasné, že jsem na to hrdá. Ale jsou tu jiní, kteří by si ji zasloužili.

Je pravda, že bych si mohla užívat důchodu, ale já nechci. Mě to pořád mezi dětmi baví. Roky v dětském domově byly nejkrásnější. Když se ohlédnu zpět, celých těch 50 let to byla nádhera, skvělé zážitky.