Zdeněk Hofman je rybář, bubeník, entomolog a karikaturista. Původním povoláním chovatel hospodářských zvířat. Pracoval jako dojič, traktorista a zemědělec. Po absolvováni základní vojenské služby zůstal v Praze. Stal se údržbářem, topičem, vrátným, skladníkem, lovcem hmyzu a hospodářem v několika hotelích. Po celou dobu pilně kreslil. Své první vtipy publikoval v roce 1982.

V jižních Čechách a na Českokrumlovsku se pohybuje často, protože jednou z jeho aktivit je takzvaný Pidifrk a Óbrfrk. O víkendu také hrál se svoji kapelou Triwoly v Hořicích na Šumavě a při té příležitosti odpověděl Českokrumlovskému deníku na několik otázek.

Co to je Pidifrk a Óbrfrk?
Je to asi největší kreslený vtip v republice. Óbrfrk jest historicko – turisticko – cyklisticko – vodácko –pijáckým - průvodcem po jižních Čechách. Na 61 takzvaných Pidifrcích, tedy samostatných pohlednicích, které na sebe ovšem navazují a tvoří tudíž jeden neuvěřitelný Óbrfrk, vystupuje 1066 postav skutečných, 46 neskutečných, tedy pohádkových a tři ministři. Obývají nebo by mohly obývat 476 domů s 3060 okny. Dopravují se 80 vozidly, 78 loděmi a na 29 kolech. Pobíhá zde 667 zvířat a roste 310, povětšinou jedlých hub. Dále se zde vyskytuje 140 více či méně dopitých lahví a 74 sklenic a půllitrů. Rozměr celého Óbrfrku je 1155 x 1035 mm. Na obrázcích je tedy Český Krumlov, Rožmberk, Zlatá Koruna a mnoho dalších míst.

Kam na ty nápady chodíš?
Do hospody, to je nejlepší a nejpříjemnější. Je třeba se trochu odpoutat od běžného života, zapomenout, že musíš platit složenky a podobně. Na to je ideální dát si dvě piva. Víc ne. Tím začne vznikat prostor pro inspiraci, to si dělám poznámky a druhý den si zápisky pročtu, proškrtám a začnu kreslit.

A když nic nevymyslíš?
Tak to musím do hospody zase. A nebo ho prostě musím vymyslet.

Vydal jsi například knihy Šílenosti ze čeledi lidí nebo Postrach vod se vrací. Jak ses dostal k rybám?
Svět ryb mě fascinuje už od dětství. Je to tajemná říše, do které nevidíš. V praxi to fungovalo tak, že když jsem byl hodný, mohl jsem jít na ryby. Když ne, měl jsem zaracha. Tam jsem si z dlouhé chvíle kreslil. No, a protože jsem hodně zlobil, tak jsem byl doma pořád a díky tomu jsem se naučil kreslit.

Scházíš se ještě s ostatními karikaturisty?
Občas. Ale byly doby, kdy ještě vycházel Nový Dikobraz a to jsme sedávali každou středu v hospodě. Všichni kreslíři. Přišly i účetní, ty nám přinesly peníze za to, co jsme namalovali. A pan šéfredaktor nás vždycky zaúkoloval tím, co máme namalovat do příštího týdne. A ten z nás, kdo dostal titulní stranu, platil v ten den útratu všem ostatním.

Časopis Dikobraz byl pojmem…
Vždyť jsem se tam také snažil dostat asi osm let. A pořád nic. Vždycky jsem jim přinesl nějaké obrázky, řekli mi: Předělat, překreslit… Až najednou mě vzali. To bylo v říjnu 1989. A já tam v listopadu 89 nastupuju, jdu po schodech a proti mně Honza Vyčítal, Michal Hrdý a celá ta banda. A oni na mě: „Kam jdeš?“ A já na to: „Vzali mě do Dikobrazu.“ A oni: „Tady končíme. S nima přece nemůžeš dělat, jsou to komouši.“ A já si tak říkám: „No, nemám já smůlu? Osm let se sem snažím dostat a když to vyjde, tak to takhle dopadne.“

A cos dělal dál?
Vyčítal hned řekl: „Pojď s náma, zakládáme novej časopis.“ A tak vznikl Nový Dikobraz. Ten fungoval asi sedm let a naprosto skvěle. Jenomže pak ho semlela ekonomika a zkrachoval.

Dá se kreslením vtipů v dnešní době uživit?
Jde to těžko. Pokud nemáš exkluzivní smlouvu pro nějaké noviny, tak to nejde. Já ale dělám ještě ilustrace do knížek, píšu články o rybách a tak dál.