Sám sebe jako důchodce naprosto nevnímá. „Pokračuji v tom, čím jsem se živil v závěru své pracovní kariéry ve svobodném povolání, tedy v literární tvorbě. Tvrdím, že jsem věčný čtyřicátník. Zadrhávat se mi to začalo už v pubertě, takže mi částečně zůstala dodnes, a ve čtyřiceti se mi stárnutí zastavilo úplně,“ usmívá se sympatický pětasedmdesátník.

Cítí se mnohem mladší. Nosí třímetrové klády, jež motorovou pilou řeže na špalky a ty štípe na polena do krbových kamen. Chodívá na túry, neunikne mu žádná hora či kopec. S hasiči veterány běhává při soutěžích v požárním útoku. Naskytne-li se možnostk recesi, neváhá a jde do toho. Deset let byl vyslancem v Pohádkovém království, v návazné České pohádkové akademii povýšil na ministra pro strašidla. V pohádkových areálech a při Pohádkových dnech či obdobných akcích se odívá do netopýřího pláště a černého širáku.

Může za to úspěšná šestnáctidílná řada Strašidlářů, z nichž pět bylo označeno za bestseller. „S jejich ilustrátorkou Zdenkou Študlarovou jsem se spolupodílel i na dalších, zatím jedenácti pohádkových knížkách. O strašidlech jsem psal a píšu i pro dospělé. Vůbec první z nich, Strašidla od Šumavy po Prahu, ilustroval Miroslav Martenek.“

Spisovatelská dráha nebyla náhodná. „Jsem šťastný, že se mi splnil a dál navršuje můj dětský sen. Díky rodičům, kteří oba byli výbornými vypravěči, jsem od raného dětství toužil napsat knížku. Ani v skrytu duše jsem však nedoufal, že se mi má životní touha naplní tolikrát.“

Řadu knih napsal i Hynkův starší bratr Antonín, známý historik, několik vydal syn Tomáš, rovněž historik, první povídka v časopise vyšla vnučce Klárce, talent podědil i osmiletý vnuk Lukáš. „Já si na první vydanou knížku musel počkat až do zralého věku. Cesta k ní byla klikatá. Snad o to víc si to teď užívám. Končit samozřejmě nehodlám.“

PSANÍ

Hynek prošel různými profesemi a kvůli době a politickým postojům široké rodiny to bylo poněkud komplikované. Ale stejně jako na horách snažil se dostat k vrcholu. Pražský rodák se vyučil instalatérem-topenářem, dálkově studoval práva a začal stoupat. Po svatbě přesídlil do Českých Budějovic a profesně do investičního útvaru Jihočeských spojů jako krajský stavební dozor.

Za vnoučaty, snachou a synem jezdí do Dobřichovic poblíž Prahy na pár dnů jednou dvakrát do měsíce. Na část prázdnin mívá vnoučátka u sebe na chalupě. „Vztah máme velmi dobrý, ale bydlet s nimi trvale by jak pro mě, tak i pro ně nebylo tím pravým medovým. Nejsem samotář, ale mám rád ničím nerušený čas při návštěvách paní Múzy. Občas to trvá i několik dnů, kdy píšu bez ohledu na denní či noční dobu, než se dostanu do stádia, kdy už pomalu nevím, který den v týdnu právě je. Rád někdy bývám sám i na túrách a užívám si další koníček – fotografování. Fotím nejen pro sebe. V knihách, novinách a časopisech mi vyšlo několik set snímků. Někdy mě teď přitom ale přepadne nostalgie. Přes tři desítky roků mi při výletech bývala společnicí moje manželka Dana. Brzy po narození Tomáše jsme ho brávali s sebou a doprovázel nás až do svého odchodu na vysokou školu. Společně jsme často i lyžovali na sjezdovkách a na běžkách. Jezdívali jsme zejména na Šumavu, kde manželka velmi toužila mít chalupu. Když se nám konečně podařilo sehnat parcelu na její stavbu, krátce po jejím dokončení prohrála boj se zákeřnou nemocí,“ vzpomíná smutně Hynek.

PŘIŠEL ČTYŘNOHÝ PŘÍTEL

Poté se na chalupu přestěhoval. „Již deset roků bydlím nahoře na hoře Javorník v nadmořské výšce 973 metrů. Po smrti manželky jsem žádný jiný partnerský vztah navázat již nechtěl. Tři dny po jejím pohřbu se mi u chalupy nečekaně objevil velký pes, kříženec německého ovčáka s kolií. Podrbal jsem ho, dal mu kousek masa ze svého oběda a ráno jsem ho spatřil spícího na zápraží. Jeho majitel si ho dvakrát odvedl, jenže vždy se ke mně po dvou dnech vrátil. Když se to stalo potřetí, už u mne zůstal natrvalo. Více než osm roků mi dělal společníka. V mé nepřítomnosti se o něj starali přátelé, kterým umřela fena. Můj Bil za ní do psího nebe zamířil letos začátkem srpna. Jiného psa už natrvalo mít nebudu, protože jiný takový prostě neexistuje. U syna v Dobřichovicích si ale mohu užít nejen Klárčina půlročního štěněte, které dostala odměnou za úspěšné složení zkoušek na gymnázium, ale též pětici koček a chovného králíka. Bila mi to ale samozřejmě plně nenahradí.“

V důchodu se Hynek Klimek rozhodně nenudí, radostné práce má nad hlavu. Předává své zkušenosti v hodinách tvůrčího psaní na několika školách, mívá besedy ve školách, knihovnách, v domovech pro seniory, zařízeních sociální a léčebné péče, školách v přírodě, na letních táborech a různých pohádkových akcích. A kromě jižních Čech i v Praze a různých místech země včetně Moravy a Slezska.

„To ale nyní bohužel dočasně zastavila pandemie koronaviru, která zasáhla celý svět jako potopa. Ono to s ní určitě ale bude tak, jak o potopě zpívali Jan Werich s Jiřím Voskovcem v jejich stejnojmenné hře: Hej milý pane, takhle to přec nezůstane. Každá potopa přestane a my se zase budeme smát.“ To si přejeme všichni.