Ač vykázal Českokrumlovský rozvojový fond za poslední rok ve svém hospodaření devítisettisícové plus, přece jen ne všechny jeho projekty a plány jsou naplněny. To ukázala i účetní uzávěrka, kterou mělo na stole zatím poslední jednání zastupitelů.

„Zisky my umíme, ale ne všechny naše činnosti jsou apriorně plánované jako ziskové,“ okomentoval to ředitel Českokrumlovského rozvojového fondu Miroslav Reitinger s tím, že takovým příkladem může být provozování čtyř veřejných toalet ve městě a na parkovištích fondu.

Přesto, jak charakterizoval třeba zastupitel Stanislav Trnka (KSČM): „Třímilionová loňská ztráta v Museu Fotoateliér Seidel – takové naděje a takové zklamání. Ale proč? Nejsou turisté, nejsou návštěvníci,“ shrnul svůj názor.

Nízké tržby

Faktem je, že na výsledku se mimo jiné silně podílely nižší tržby ze vstupného a služeb muzea v poklesu o 655 tisíc korun, z prodeje zboží 118 tisíc korun a další položky.

„Naše představa návštěvnosti, když jsme do toho projektu šli, směřovala do plánu zhruba dvaceti tisíc návštěvníků ročně,“ okomentoval výsledek Miroslav Reitinger. „V této úrovni návštěvnosti jsme schopni dosáhnout provozní nulové bilance. Dnes jsme zhruba na třetině a ateliér navštíví něco málo přes šest tisíc lidí ročně.“ Výsledkem je celkový schodek ve výši 3,2 milionu korun.

Podle Reitingera ale naopak muzeum získalo i grant na digitalizaci fotografického díla Seidlových ve výši sedmnácti milionů korun. Ten se bude v příštích třech letech průběžně čerpat a část nynější ztráty tvoří i náklady, které bylo nutné zaplatit za vypracování tohoto projektu.

Vysoké náklady

Zvláště v prvních letech podobných projektů jsou ztráty víceméně pravidlem, protože například jen náklady na rekonstrukci a další práce před dvěma lety vykazoval fond ve výši 27 milionů korun. A ty se musí postupně rozpustit.

„To, co jsme dodnes do projektu dali, má svoji reálnou i tržní hodnotu. Vydané prostředky má město uložené v hodnotě, která je i likvidním majetkem. Pokud by se zastupitelé rozhodli, že tento majetek, tuto kulturní hodnotu nechtějí, je možné jej prodat. Rozhodně jsme na projektu neprodělali vzhledem vynaloženým prostředkům,“ dodává ředitel fondu s tím, že je důležité připomenout i propagační efekt projektu.

„Jen za poslední dva roky jsme v reklamě nejen muzea, ale tím i města, že tato hodnota je už v řádech milionů korun. Kdybychom měřili tím, kolik stojí inzerce a jaký prostor v médiích zabraly články třeba v Deníku, v odborných časopisech?

V časopise La dolce vita stojí celostránková reklama 200 tisíc korun. My jsme tam měli čtyřstránkový exkluzivní článek o muzeu,“ upozorňuje Reitinger. Takové články psané redakčně jsou zdarma a mají onu propagační hodnotu reklamního prostoru.

Ovšem otázkou v tuto chvíli zůstává, zdali tato reklama přivedla tolik návštěvníků, aby se, byť hypoteticky, zaplatila.

Naděje zůstává

Objektivně je ale nutné dodat, že projekt Museum Fotoateliér Seidel startoval v době, kdy turistický ruch už začínal postihovat útlum. Dalším faktem je, že podobné projekty se na trhu etablují až tak po pěti letech své existence.