„Tak, ženo, co ti mám vyrobit?“ Ptám se manželky během ranních příprav na cestu do sklárny. „No, taťko, asi to, co ti půjde,“ odpovídá mi s úsměvem. V tu chvíli ani netuším, jakou má pravdu.

Do malé sklářské huti v Milné jezdím druhým rokem. Poctivě podnikat v téhle zemi je těžké. Poctivě podnikat ve výrobě skla je ještě těžší. Zvlášť, když se ji zahraniční konkurenci, za vydatného přispění liknavému přístupu mnoha politiků, podařilo za posledních dvacet let v republice totálně zdecimovat.

Na Šumavě bývaly sklářské hutě tak věhlasné, že se tu například v době secese vyrábělo sklo podle návrhů vídeňských umělců. V době baroka se místní sklo dováželo až do Jižní Ameriky. Dnes?

Jde se na to

„Tak čím začneš?“ ptají se mě skláři. „Asi něčím jednodušším, třeba takovýmhle těžítkem?“ Ukazuji na duhově zbarvenou skleněnou kouli vystavenou ve vitríně. „No, neboj. To zas tak jednoduché není,“ říká se smíchem Jan Stašák a začíná mi ukazovat základní pravidla.

Nejdřív se prý musím naučit nabírat sklo z tavicí pece. Vypadá to jednoduše, ostatně, jako všechno tady, ale realita je jiná. Svazuji si vlasy do culíku, beru do ruky sklářskou píšťalu, přistupuji k peci. První dojem: Neskutečný žár.

„Nesmíš tam stát tak dlouho, nabrat a pryč,“ zní povel skláře. Ukazuje, jak nabrat žhavou sklovinu a nepřijít přitom ani o vlasy, ani se nespálit. „Jako kluci jsme mívali na rukách puchýře,“ dodává. Není se čemu divit, v peci je v tuto chvíli kolem dvanácti set stupňů Celsia. A to je provozní teplota. Přes noc, když se sklo natavuje, roste ještě o sto stupňů výš.

„Ne, jednou rukou ne. Musíš oběma,“ radí, „tak, a teď to sklo odnes sem, poválej ho tady. Pořád otáčej píšťalou. Nesmí se zastavit,“ ukazuje směrem k pracovní destičce. Bochánek nabrané skloviny mi začíná vadnout a stáčí se k podlaze. Otáčet, otáčet.

Nechávám sklo lehce ochladit vzduchem z kompresoru, vyválím je v krabičce se spoustou maličkých barevných úlomků a zpátky k peci. Znovu nořím píšťalu do roztaveného magmatu. Sklo se nabírá podobně jako cukrová vata. Otáčet, otáčet, natáčet.

Pálí to. Barevná sklíčka se roztavila a navíc je obaluji novou čistou sklovinou. Aha, takhle se to dělá. Barevná duha uprostřed čirého skla.
Pálí to ještě víc. „Pryč od pece,“ volají na mě. Vše opakuji.

První pokus nic moc. Druhý…, no, Bořek Šípek ze mě asi nebude. Ženo, co ti vyrobím? Bobeček ze skla…? „Tááák, dobrý,“ přebírá ode mne čerstvě vyrobené skleněné těžítko jeden ze sklářů, „dáme to do chladicí pece, a až zas pojedeš okolo, tak si to tu vyzvedni.“

Hotový výrobek musí totiž ještě nejméně jeden den chladnout za podstatně vyšších teplot, než je naše běžná denní. Kdyby sklo chladlo rychleji, rozpraskalo by se.

„Pro začátek by to stačilo, jdi si odpočinout a do lednice pro pivo.“

Chápu, služebně nejmladší nosí starším něco k pití. Skláři vždy fasovali zdarma sifon nebo za nízký peníz kupovali v kantýně speciálně vyvinutou osmičku pivo. Ta se dala pít jen pořádně vychlazená a většinou ji pivovary vyráběly hlavně pro skláře, hutníky a další podobné profese. Chlapi ji většinou moc nemuseli a nechávali si stejně posílat pro desítku do hospody.

Další pokus

Pokračujeme. „Teď se naučíš foukat kuličku. Když my jsme začínali, první měsíc jsme nedělali nic jiného.“ Kulička skla se vzduchovou dutinkou je základem prakticky všeho. Opět nabírám sklovinu, rychle pryč od žáru, zvedám píšťalu. „Foukej, foukej, než to zatuhne.“

Foukám. První překvapení, jde to snadno, jako bublina ze žvýkačky. Akorát že žhavá. Sklo začíná tuhnout a dech už nestačí. Na první pokus z toho vylezlo cosi mezi srdcem a jinou částí těla. Druhý pokus, křivule. Ale baví mě to.

V huti panuje podivné počasí. U pece žár, uprostřed spíše průvan, venku před domem zima. Tedy v uvozovkách „zima“. Zákazníci přicházejí v krátkých rukávech, ale člověku rozhicovanému od pece to přijde jako deset pod nulou. Dnes to ještě jde, protože je mírně pod mrakem, ale pokud venku vystoupá teplota nad třicet stupňů, u pece bývá přes padesát a to už je o zdraví. Není čas na úvahy. „Foukej,“ slyším. Foukám.

Vzpomínky

Je po práci, chlapi se chystají na svačinu. Sedíme, povídáme si. Skláři se smíchem vzpomínají na své první výrobky. „Já jsem přinesl domů mámě jako první rybičku. To bylo rybě jen trochu podobné. Máma to schovala na památku,“ říká Josef Stašák.

„Naši mají asi ještě někde schovaného cosi jako moji první vázičku,“ dodává Zdeněk Talafous. Za chvíli bude konec pracovní doby, což bývá zpravidla kolem druhé odpolední. Pak je totiž takové horko, že už to dál nejde.

Dva dny nato volám do sklárny. Domlouváme se, že zase přijedu.

Zaškolili jsme si kdysi konkurenci, která nás teď ničí, říkají skláři

Sklářská huť v Milné u Frymburka je malá firma rodinného typu. Založili ji před deseti lety dva bratři Jan a Josef Stašákovi a jejich kamarád Zdeněk Talafous. Ze složeniny jejich příjmení vznikl i název Tasta.

Cestu k vlastnímu podnikání tří nadšenců odstartovaly krachy velkých sklářských firem.

„Jsme vyučení skláři,“ zavzpomínal jeden z bratrů Jan. K oboru se dostali naprostou náhodou, když se před nimi jednoho dne zčistajasna objevil náborový letáček. Řekli si, že by je něco takového mohlo bavit, a bylo rozhodnuto. „Pracovali jsme ve sklárnách v Lenoře, kde to asi před patnácti lety zavřeli. Nějakou dobu jsme byli v husinecké sklárně a ve Volarech.“

Všechny hutě postupně pohasínaly, a tak se chlapi domluvili, že si založí vlastní malou firmu. Základy položila budoucí huť v přístavbě, sloužící kdysi jako maštal. Pec dodala specializovaná firma za půl milionu korun na leasing.

„Riskli jsme to. Začátek byl těžký, ale potom už se to zlomilo k lepšímu,“ zavzpomínal Jan Stašák s tím, že doba se ale změnila a dnes mají všichni tři opět co dělat, aby se uživili. Například během zimy je odbyt velice malý, takže se vůbec nevyplatí mít rozpálenou pec, protože ceny plynu a elektřiny jsou nesmlouvavé. Skláři sami to vyřešili tím, že firmu na zimu zavírají a nechají se najímat na jinou práci, například jako obsluha lyžařského vleku na nedalekém Kramolíně.

„To je jediný způsob, jak se nenechat současnou ekonomickou recesí položit na záda,“ tvrdí bratři Stašákovi. V posledních letech postupně vzaly za své všechny velké jihočeské sklárny. Minulostí je už kromě Lenory i velký a slavný Chlum u Třeboně. Mezi nejčastější důvody patří vysoké náklady a levné konkurenční zboží z Asie.

Podle bratrů Stašákových, ale i některých dalších odborníků, je na vině z velké části bývalý komunistický režim. V rámci takzvané Rady vzájemné hospodářské pomoci Česká, tehdy vlastně Československá socialistická republika zaškolila mnoho cizinců v různých průmyslových odvětvích. Navíc pak republika stavěla ve svých spřátelených zemích potřebné továrny. Třeba právě i sklárny.

„Zaškolili jsme si tehdy konkurenci, která nás teď ničí,“ ohodnotil situaci Jan Stašák. „Dneska se dováží velice levné sklo například z Vietnamu. Sice nechápu, jak jej dokážou vyrobit tak levně, ale prostě to dokážou. My pak s nimi nemůžeme soutěžit.“