V moderní školní jídelně a kuchyni si denně pochutnávají besedničtí školáci na tom, co pro ně kuchařky uvaří.

Základní škola Besednice se před pěti lety dočkala kompletní renovace školní kuchyně a jídelny. Stravovací prostory byly navíc rozšířeny o jídelnu pro místní školku.

Dětem ale chutná pořád stejně, pořád stejně si vybírají, co naservírují do svých bříšek. Jak vypadá doba oběda, kdy jídelnu zaplní hlaholící malí strávníci, z druhé strany výdejového okénka, tedy z pohledu kuchařek?

11:03: Besednická škola mi ochotně otevřela dveře své kuchyně. Musela jsem slíbit, že si sednu do kouta a nebudu překážet. Toto čestné prohlášení jsem učinila s úsměvem, ještě jsem totiž netušila, že kuchařky myslí především na mé dobro a bezpečí. Zaujala jsem své místo mezi blyštícím se konvektomatem a pářícími hrnci frankfurtské polévky, a čekala na první nápor hladovců.

11:07: Vedoucí kuchařka Oldřiška Navrátilová se chápe jídelního vozíku a vyzývá mě, abych ji následovala. Svižným krokem proplula přes jídelnu školních dětí do malé školkové. Dětičky ale dělají drahoty, ten nejí polévku, jiný nejí rýži. V tu chvíli zasahují učitelky a trpělivá kuchařka. Dobře organizovaný tým pak bez jakéhokoliv násilí potlačí i to největší nechutenství.

11:10: Jídelničkou se ozývá jen dětské pomlaskávání. A už je tu čas nášupu. „Paní učitelko, já bych prosil ještě, prosím.“ „Kubo, teče ti nudle.“ „Kubo, do rukávu ne!“ „Děti, hlavně si nechte lžíce!“ švitoří ženy.

11:20: Dojedeno. Na pořad přichází známé střihnutí kámen, nůžky, papír o nejlepší postýlku. To už ale nastupují do jídelny v sousedství i starší strávníci a kolotoč pokračuje.

11:30: Kuchařky rychle skládají nádobí do myčky. A pak už: „Dobrý den! Kaši!“ „Dobrý den, nákyp!“ přicházejí jeden po druhém způsobní žáci k výdejovému okénku pro svou porci oběda.

„Hlášených máme 160 obědů denně pro děti ze školy, pro učitele i zaměstnance. Mohli bychom vydávat také zaměstnancům, kteří už jsou v důchodu, ale ti k nám většinou na obědy nechodí,“ vyčíslila Jana Ratajová.

„Ve školce máme nahlášeno 30 dětí, takže dohromady kolem dvou set strávníků. Má to své výhody, děti se tady stravují v domácí atmosféře. Všechny je známe, to není jako na školách, kde je přes pět set dětí. Tady se všichni cítí jako doma a my taky,“ směje se Jana Ratajová.

„Nejvíc mě stejně potěší, když dětem chutná, když mají dobrý přístup k jídlu už od prvních tříd, když si jdou třeba přidat, pěkně dojídají. Tak to má být.“

11:45: Přichází malý oddech. Kuchařky se chvilku baví s najedenými dětmi, pokárají zpozdilé platiče obědů, srovnají nádobí – talíře a sklenice, potěší je chvála od spokojené učitelky Zdeny Papouškové a nasycených dětí. Pak dojde i na zpěv.

11:50: Dostávám protekční oběd a šípkový čaj od spiklenecky mrkající kuchařky. Ani nestačím ochutnat, když na výdajové okno začne netrpělivě poťukávat jeden učitel. Kuchařky jsou však připravené, rychle se znovu chápou nerezového náčiní a vydávají s takovým nasazením, až rýže létá vzduchem.

12:00: V magické hodině dvanácté se za dveřmi jídelny ozve mohutný dusot a hlahol. „A je tu druhý stupeň,“ dobře vědí kuchařky.

Marcela Douchová