„Mám naslouchátka," říká 
a pokračuje: „To ale neznamená, že na mě budete křičet jak na lesy. Mluvte srozumitelně a pomalu a budeme si rozumět."
Jana Komendu za války jako mnoho jiných neminulo totální nasazení. „Naše fabrika byla několikrát vybombardovaná. Kluci měli uražený ruce i nohy, no, bylo to špatný. Tak jsme se domluvili s bratrem Karlem, to bylo 10. března, že utečeme," vypráví.

Psal se rok 1942. Kdo kam půjde pracovat, určoval Městský úřad v Č. Budějovicích. Po několika peripetiích skončila jeho skupina v Linci, v Göringových železárnách. Každému byla přidělena nějaká práce, do které byl případně zaučen. Jan Komenda pracoval většinu času na fréze.

„V roce 1944 jsme tam začali dělat části obrnění na německé tanky Tiger. Nám přišla hrubá deska a každý dělal jinou část. Na frézách se muselo dělat tak přesně, že pokud bychom to vyfrézovali jenom o milimetr špatně, už to bylo považováno za sabotáž," říká. Práce s frézou byla nebezpečná i v tom, že pokud se fréza roztrhla nebo poškodila, hrozilo dotyčnému vězení. „Když se to stalo poprvé, tak člověk platil deset marek, čili sto korun; podruhé už to bylo za 50 marek, tedy 500 korun, a potřetí za 1000 korun. Napočtvrté jste dostal takzvaný Arbeits᠆lager, kde byl nejvyšší trest tři měsíce. Když někdo dostal tři měsíce, už se většinou nevrátil a zahynul tam…"

Jan Komenda si vzpomněl také na Rakušana, který mu pomohl. Pomohl, když se mu rozbila fréza: „Mně fréza praskla dvakrát. Měl jsem štěstí, že ve skladu dělal jeden starší Vídeňák, a ten nám hodně pomáhal. Mně to tenkrát stopil, já mu za to samozřejmě něco dal. To byla vlastně tenkrát jasná korupce," usmívá se.

Jan Komenda bydlel v lágru č. 56 v Kleinmünchenu, okrajové části Linze. Do fabriky to bylo dvě hodiny pěšky, pracovalo se na dvě směny, takže na ranní se vstávalo o půl čtvrté.

Paměť na detaily má Jan Komenda obdivuhodnou: „Můj barák měl číslo 9 a na tom lágru nás bylo asi 500. Barák měl dvě veliké cimry. Na jedné cimře nás bylo 32 nebo 33. Měli jsme tam postele nad sebou. Uprostřed stála kamna a v těch se topilo uhlím nebo dřevem. Fasovali jsme jenom jeden kýbl uhlí na den. A v zimě se muselo topit celý den a ještě večer, aby bylo trochu teplo. Měli jsme takovou zásadu, že každý z nás musí sehnat buď jednu briketu, nebo dřevo a to donést na cimru, abychom mohli teplo udržovat," popisuje.

Noci v zimě tedy nebyly příjemné. A to nejenom kvůli zimě a brzkému vstávání, jak vyplývá z jeho vyprávění: „No, v noci bývaly nálety. Na lágru jsme žádný bunkr neměli, takže jsme si museli před každým barákem vykopat zhruba 70 centimetrů široký a 80 centimetrů hluboký příkop. Při náletu nás probudily sirény, my museli vyběhnout ven a lehnout do zákopu."

Stravování měli nuceně nasazení zajištěno. „Eintopf jsme tomu říkali – drobet brambor, řípa, něco mrkve, maso jenom v neděli a k tomu takové strašně tvrdé knedlíky. Polévka, ta byla taková spařená a k tomu jsme dostávali kousek černého chleba," vzpomíná Jan Komenda a pokračuje: „Na obědy se chodilo do jídelny, což byla taková velikánská hala. A tam to bylo časované přesně po třiceti minutách. Chodili se tam stravovat ze všech úseků, tak to muselo lítat."

V Göringových železárnách pracoval Jan Komenda do března roku 1945. Až se společně se svým bratrem, který byl nasazený nedaleko, rozhodli, že utečou. „Když se blížil konec války, tak už to dunělo. Slyšeli jsme dunět ty bombardéry. Naše fabrika byla několikrát vybombardovaná. Bratr měl styky s jedním Rakušanem, který rozvážel na autě zeleninu. S tím se domluvil, že nás schová na korbu auta a vyveze ven. Dovezl nás do Leonfeldenu a pak jsme šli pěšky. Přes lesy, Kynšperk, Loučovice, Omlenici, Kaplici a na Soběnov, kde jsme v té době bydleli.

Jenomže nás začali hledat. Český četníci dostali echo od gestapa a samozřejmě nás nejdřív hledali doma. Náš bratr Franta, který měl živnost, nás nejdřív schoval ve sklepě, ale tam jsme zůstat nemohli. Čeští četníci, nechci je jmenovat, byli celkem aktivní. Obzvlášť jeden nás chtěl mermomocí najít i přes to, že mu Franta říkal, ať neblbne, že už je stejně konec války.

Domluvili jsme se s místním farářem, panem Staňkem, a ten nás schoval v kostelní věži. Tam jsme se přes den skrývali. Na noc jsme chodili spát domů. Ale opatrně, protože oni hledali i v noci. Maminka nosila farářovi jídlo a ten nám ho předával ve věži," vybavuje si přesně Jan Komenda
Ve věži se ukrývali do konce března. Pak jejich bratr Franta dojednal u sedláka Holby, že je ukryje na seníku.

„Franta si nakonec vzal jejich dceru," usmívá se Jan Komenda a pokračuje: „Tam jsme byli v dubnu a koncem dubna už se blížilo pražské povstání. To už se vědělo, že bude konec. Pátého května to začalo. No, a pak nás osvobodili a už to bylo dobrý. To bylo veselí veliké. Všichni jsme byli šťastní. Osobně si říkám, že celá ta doba, to nasazení, od roku 1942 do roku 1945, že mezi tím byly i pěkné chvilky, pevné kamarádství. Ale těch smutných chvil bylo bohužel víc," uzavírá své vyprávění.

Jan Komenda si vzpomíná i na jistého Itala, se kterým v lágru pracoval. Také muzikant, kterému říkal Jožka. Navzájem se učili písně a Ital Jana Komendu naučil skladbu, kterou zpívali vojáci, když šli na frontu.
Dlouho po válce, jednou na silvestra, požádal majitel jednoho českokrumlovského hotelu, aby mu přišel Jan Komenda zahrát.
Že má dům plný Angličanů, Němců a Italů. Šel. Když viděl v hotelu Italy, vzpoměl si Jan Komenda na italského Jožku.

 Začal tedy hrát na heligonku a spustil italskou píseň Mamma son tanto felice, kterou ho Jožka naučil.
„Začal jsem zpívat, oni koukali, najednou se zvedli všichni od těch stolů, stoupli si a začali zpívat. A když jsem skončil, to byl takovej aplaus! Pravděpodobně někteří z nich mohli být asi vojáci," zauvažoval Jan Komenda.
„Pak jsem dal ještě Škoda lásky, a to bylo. Američani to zpívali anglicky, Češi česky, Němci německy…"