Přestože knihu plnou povídek o zvířatech s příznačným názvem ZOO vydal dvanáctiletý student kaplického gymnázia Vojtěch Smolík vlastním a nikterak velikým nákladem, splnil si tak svůj dávný sen.
Při psaní třiatřiceti povídek těžil Vojta především ze své lásky ke zvířatům. „Inspiruji se nejčastěji při návštěvách zoologických zahrad. Nejraději mám tu pražskou, protože tady přispívám na chov goril nížinných,“ připomněl Vojtěch Smolík.
Doplnil, že náměty některých příběhů, v nichž coby hlavní postavy figurují výhradně zvířecí hrdinové, vznikly také při procházkách s Vojtovým zakrslým králíkem jménem Laura.
Nezůstane u jedné
Po deseti výtiscích Vojtovy literární prvotiny se doslova zaprášilo. „Některé výtisky jsem rozdal v rodině, jeden jsem daroval kamarádce k narozeninám, další pak svým učitelkám,“ vyjmenoval Vojtěch Smolík.
O dílo nadějného literáta prý už projevila zájem také pražská ZOO, která by některé povídky mohla využít do vlastního zpravodaje nazvaného Trojský koník.
„Rád bych našel nakladatele, který by měl možnost mé povídky vydat ve větším nákladu,“ prozradil svůj sen Vojtěch Smolík, jehož dílka si lidé mohou pravidelně číst také v benešovském zpravodaji a na webových stránkách obce.
Vojta, v němž literární zápal probudila jeho sestřenice, když mladého spisovatele vybídla, aby po jejím vzoru zkusil sepsat knihu, už v hlavě spřádá další plány. „Rád bych dal dohromady další soubor svých povídek. Tématu zoologické zahrady asi zůstanu věrný,“ zauvažoval Vojtěch Smolík.
Přestože má student osmiletého gymnázia o své profesní budoucnosti i přes svůj útlý věk už poměrně jasnou představu – touží po kariéře tiskového mluvčího zoologické zahrady, jeho zájmy se neomezují pouze na literaturu a zvířata.
Nejenže zpívá ve sboru kaplické základní umělecké školy, ale jeho další obrovskou devizou do budoucnosti je i výtvarné nadání. Ostatně, i toho je důkazem Vojtova kniha ZOO, neboť mladý spisovatel ji celou sám ilustroval.
Část jedné z povídek z nové knihy Vojtěcha Smolíka ZOO:
V zoologické zahradě, v lesní části, bydlel los Koloděj a naproti němu prasátko pekari Artur. Los Koloděj žil sám a vždy na podzim shazoval paroží, které mu znovu na jaře dorostlo.
Na jaře se jednou zeptal Artur Koloděje: „Koloději, jak to děláte, že vám to paroží zase na jaře doroste?“ Koloděj na to: „Je to tak. My jeleni, sobi a losi žijeme v lese a kdybychom je neshazovali, mohli by být přerostlé a nikde bychom s nimi nemohli projít. To dorůstání, to je tajemství přírody.
„Aha!“ odsekl drze Artur a naštval se, že nemá taky takové parohy jako Koloděj. Artur to ale vymyslel tak, že si nějaké ty parohy najde. Ale nenašel, ať se snažil sebevíc. Nenašel je v zimě, ani na jaře a natož v létě.
Až na podzim se Artur dočkal. Uviděl losa Koloděje, jak má hlavu bez parohů a to byla jeho šance. Vkradl se do Kolodějova výběhu a začal hledat paroží a taky že našel. Viselo na stromě, kde je Koloděj shodil. Artur pro ně ale
nedosáhl.
