Nemine měsíc, aby se Srnínští nesešli ke společné akci. Ať už na sněhu, v masopustních maskách, anebo s řehtačkami v rukou, vždy se dokáží dobře zabavit.

Rozkvět společenského života, stejně jako například údržba veřejné zeleně, přitom v Srníně závisí výhradně na ochotě místních přiložit ruku k dílu bez nároku na odměnu.

„S ročním rozpočtem ve výši necelých 2,5 milionu korun si totiž příliš vyskakovat nemůžeme,“ vysvětlil starosta obce Luboš Mlčák.

I tak se tady, na úpatí hory Kleť, žije dobře. Svědčí o tom nejen čestné uznání pro Srnín ze soutěže Vesnice roku 2007, ale také utěšeně rostoucí počet obyvatel.

„Míst pro bydlení tu máme stále dost. Na soukromých pozemcích v různých částech obce může vyrůst až 50 domů,“ upřesnil Luboš Mlčák.

Přestože Srnínští rozhodně nemají na rozhazování, neuplyne rok, aby tady nezvelebili alespoň část veřejných prostranství. „Projekty na různé investiční akce máme připraveny v šuplíku a když se naskytne vhodná příležitost, požádáme o dotaci,“ vysvětlil Luboš Mlčák.

Tento systém se Srnínským už mnohokrát osvědčil. Důkazem tohoto tvrzení je především fakt, že od roku 2001 do obce formou dotací přiteklo přes 80 milionů korun.

„Nejvíce peněz, konkrétně 3,7 milionu korun, se nám ze Státního zemědělského intervenčního fondu podařilo získat na rekonstrukci chodníků v obci, kterou jsme dokončili předloni,“ připomněl Luboš Mlčák.

V obecním hostinci točí pivo skoro sto let

Jaké to je, podnikat v malé obci, zjišťují na vlastní kůži provozovatelé srnínského hostince U Drnků. Ten je s malou přestávkou v provozu už téměř sto let. „Hospoda je v tomto domě od roku 1913, kdy ji tady začali provozovat prarodiče mého manžela.

Na místní tradici jsme necelých dvacet let poté, co bylo pohostinství uzavřeno, navázali v roce 1992. Nejdříve ale bylo třeba dům zrekonstruovat,“ zrekapitulovala historii hostince jeho provozovatelka Ivana Sedláčková.

Na provoz restaurace, jež má otevřeno pět dní v týdnu, stačí s manželem sama. „Chodí sem hlavně místní obyvatelé, přes léto se tu zastaví i turisté, kteří jsou ubytováni v penzionu naproti, anebo obcí jen projíždějí na kole,“ popsala Ivana Sedláčková. Nikdo z nich prý nepohrdne točeným pivem či jiným nápojem z široké nabídky, k mání jsou i pochutiny či základní jídla, jako oblíbený „smažák“.

A koho prvoplánově nepřiláká pěnivý mok či něco na zub, ten k Drnkům míří například na trénink šipkařů. „Formuje se tu oddíl několika místních nadšenců, kteří v sousedním Českém Krumlově chtějí hrát městskou ligu. A tak u nás trénují,“ usmála se Ivana Sedláčková. Doplnila, že hojně využívaný je i jukebox, tedy jakýsi automat, v němž si každý může nechat zahrát svoji oblíbenou písničku.

Koně pro mě znamenají vše

Stáj rodiny Papouškových v Srníně je mezi „koňáky“ v celé republice pojmem. Důvody jsou nasnadě – dlouhá tradice stáje, ale i trenérský um a závodnické úspěchy tří bratrů, kteří na svět shlížejí nejraději ze sedla koně. Své o tom ví nejstarší ze sourozenců Jan Papoušek.

Na jaké závody koně z vaší stáje připravujete?

Jezdíme s nimi parkur, při němž se jezdec snaží na koni projet trasu s překážkami v co nejkratším čase a s co nejmenším počtem chyb, a pak klasické překážkové dostihy. V parkuru si stojíme velmi dobře, naše koně jsou pravidelně vidět na mistrovstvích republiky, ale i dalších špičkových závodech doma a také v zahraničí. Z dostihů, kterých se účastníme, mohu jmenovat ty nejvýznamnější v Česku, tedy Pardubice, Most nebo Karlovy Vary.

Kolik máte ve stáji koní? Vlastní je všechny vaše rodina?

Stáj má kapacitu 34 míst, přičemž momentálně máme plno. Z tohoto počtu vlastníme asi jen pět koní, ostatní jsou soukromých majitelů, kteří nám je svěřují do péče. Trénujeme je a prostřednictvím žokejů, které si najímáme, s nimi i závodíme.

Závodíte s nimi také vy?

Já ne, dostihové koně pouze trénuji. Ale bratr Kamil jezdí parkurové závody, stejně jako nejmladší sourozenec Jirka. Ten ale provozuje vlastní stáj u Prahy. Oba sourozenci už na závodech dosáhli významných úspěchů – Jirka je dvojnásobným mistrem republiky, zúčastnil se i několika mezinárodních závodů v zahraničí včetně Poháru národů v Itálii, kde takzvaně šel bez chyby. Kamil je mistrem republiky v juniorech a také se účastní těch největších dostihů.

Co vše starost o čtyřnohé šampiony ve vaší stáji obnáší?

Celý den je co dělat. Ráno v půl šesté dostávají koně snídani, potom musíme vyčistit stáje a čerstvě nastlat boxy. Teprve pak jdeme snídat my. Následuje trénink, který mají koně na programu každý den kromě neděle, přičemž dvakrát v týdnu pracují intenzivněji. Samozřejmostí je i oběd během tréninku a také odpolední čištění boxů. Večeři koním servírujeme v půl šesté. To vše musíme zvládnout v pěti lidech – já s bratrem a tři zaměstnanci.

Kterého koně z vaší stáje si ceníte nejvíc?

To je těžké rozhodovat, ale mému srdci je asi nejbližší kobyla Gemini, s níž závodil nejmladší bratr. Za její zásluhy jsme si ji nechali do chovu, ačkoliv to běžně neděláme. Bylo nám ji zkrátka líto prodat, tak dobrého koně jsme nikdy předtím nevlastnili. Navíc Gemini nám už dala dvě hříbata a teď je znovu březí.

Jak jste se vlastně ke koním dostal?

Stáj založil už můj děda, táta v této tradici pokračoval, a tak jsme se s bratry také stali koňáky, ať jsme chtěli, nebo ne. (Smích) A jestli bude rod Papouškových spojen s koňmi i nadále? To nevím, mám dva syny, ale do stáje je to zatím moc netáhne.

Co pro vás koně znamenají?

Nechci, aby odpověď vyzněla pateticky, ale koně pro mě opravdu znamenají skoro všechno. Nedovedu si představit, že bych dělal něco jiného, přestože je tato práce náročná na čas, fyzickou sílu i psychiku. I tak bych neměnil.

Srnín dříve…

Podle poznatků Jolande Minářové ze Státního okresního archivu v Českém Krumlově vznikl Srnín v rámci kolonizační činnosti zlatokorunského kláštera. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1400. Název Srnín je odvozen ze jména Srna, Srnův Dvůr. V historických pramenech má i podoby Srnyn, Sermin nebo Srnin.

… a dnes

V Srníně dnes žije asi 275 obyvatel, většina z nich je české národnosti. Jen od roku 2O07 se počet lidí, kteří si Srnín vybrali jako místo svého bydliště, zvýšil přibližně o 30. „Obec leží uprostřed přírody, a přitom kousek od Českého Krumlova,“ zdůvodnil starosta Luboš Mlčák. Srnín leží na úpatí Kletě 540 metrů nad mořem.

Velký svět malých letadel srnínského rodáka uchvátil

Malé, a přesto velké stroje učarovaly srnínskému rodákovi Martinu Huckovi již v dětství. A náklonnost k dálkově řízeným modelům letadel jej neopustila ani v dospělém věku.

Ve vaší dílně vidím letadla, jejichž rozpětí křídel by se dalo přirovnat k rozpětí lidských paží. Jako modeláře jsem si ale vždy představoval nadšence, který si doma někde u stolu po večerech lepí malé modely aut či letadel. Jak byste tedy svou zálibu nazval?

Jsem modelářem. Oborů v modelařině je spousta – od stavění malých modýlků, které jsou velké jen pár centimetrů, jsou vyloženě statické a lepí se na stole, přes rádiem řízené modely, s nimiž se dá létat, až po čtyřmetrová dvacetikilová letadla s velkými motory. Já jsem si zvolil zlatou střední cestu, stavím dálkově řízené, takzvané RC modely letadel, veliké od metru a půl do dvou metrů.

Stavíte z vlastnoručně vyrobených dílů, anebo jsou k dostání i nějaké stavebnice?

Každý si může vybrat podle svého gusta. Když člověk nemá tolik času, koupí si stavebnici letadla s označením ARF. Takový model je téměř připraven k letu, jen je třeba osadit jej motorem, elektronikou, přijímačem či bateriemi. Anebo se dá model postavit úplně od základů, nejčastěji podle plánku, ale když je někdo šikovný, může stavět i podle vlastního návrhu.

Který ze zmíněných způsobů preferujete vy?

Vzhledem k mé časové vytíženosti už teď upřednostňuji zmíněné polotovary ARF. I ty dají spoustu práce, strávím nad nimi podle náročnosti od deseti do padesáti hodin. Jen pro porovnání, kdybych stavěl celé letadlo podle plánu, zabralo by mi to i dva tisíce hodin.

Z jakého materiálu se modely letadel staví?

To, co má létat, musí být zákonitě lehké. Proto se používají materiály s nízkou hmotností – základem je dřevo balza, překližka se používá hlavně na místa, jež jsou více namáhaná, křídla se staví z polystyrenu, který se podle šablon vyřeže odporovým drátem do příslušného tvaru.

Následně se ještě polepí balzou nebo tenkou dýhou. Vše pak přikryje speciální polyesterová fólie, která se na povrch letadla nažehluje. Ta kostru letadla nejen chrání, ale dává jí i potřebný design. Barvy se totiž dnes už používají minimálně, protože s fólií je méně práce a navíc je lehčí.

Se svými modely létáte jen tak pro radost, nebo se účastníte i soutěží?

Létám jen pro potěšení. Se soutěžemi už je spojen určitý stres, navíc příprava na ně je časově i finančně poměrně náročná. Takže malé modely pouštím jen kolem svého domu v Srníně, s těmi většími pak s kamarády létáme na volné ploše u Mojného.

Dá se řízení modelů letadel srovnat třeba s běžnými auty na dálkové ovládání?

Určitě ne. Dálkové řízení modelů letadel není tak jednoduché, že by to vzal laik do ruky a rovnou vzlétl a pak bezpečně přistál. Člověk se musí učit postupně, chce to cvik, začít s nějakým jednoduchým letadlem, které samo umí korigovat začátečnické chyby. Navíc, někdo k tomu má vlohy a řídit se naučí rychle, další má problém a nenaučí se to vůbec.

Jakou rychlost dokáží modely vyvinout?

Je to různé, v závislosti na typu. Modely, které stavím já, jsou schopny vyvinout rychlost od 30 až třeba po 250 kilometrů v hodině – to už je ale případ modelů, které jsou poháněny klasickými turbínami. Takže rychlost závisí na tom, jaký model si člověk pořídí.

Kdy jste s modelařinou začal?

Už jako malý kluk. Přivedl mě k tomu Milan Mlčák ze Srnína. Když jsem nad obcí viděl poletovat jeho stroje, šel jsem za ním, aby mě to také naučil. A povedlo se. Až dodnes jsem u tohoto koníčku vydržel hlavně díky rodičům, kteří mě v tomto směru velmi podporovali.

Kolik modelů za tu dobu prošlo vašima rukama?

Těžko říct, to se asi opravdu nedá spočítat. Spoustu jsem jich rozbil, hodně i prodal, když mě omrzely, takže konkrétní číslo dohromady nedám. Navíc dříve jsem stavěl mnohem více než dnes, teď už na to není tolik času.