Petr Ježek, ženatý otec tří dětí, projektant. To je osobnost, kterou si pro své štafetové otázky zvolil farář Ondřej Urbisz. „Petr Ježek pochází z Prahy. Miluje venkov a koně. A nemá televizi – ani trochu mu a jeho rodině nechybí.“

Pocházíš z Prahy. Co tě vedlo k tomu, že jsi vyměnil život v matičce Praze za život na venkově?

Nikdy jsem se touto otázkou zasádně nezabýval, ale asi si to nesu již od dětství. Moji prarodiče vlastnili chatu za Prahou a tam jsem prožíval celé prázdniny a víkendy, možná se to do mě zapsalo nějak víc. Když jsme se se ženou rozhodovali kde zakotvit, oba jsme cítili, že život ve městě nebude pro nás to pravé.

Prozradíš nám na sebe nějaký průšvih z dětství nebo jsi byl vzorné bezproblémové dítě?

Vůbec jsem nebyl vzorné dítě a průšvihů těch bylo hned několik. Protože jsme se s rodiči přistěhovali na sídliště, které bylo ještě rozestavěné, tak si umíte představit, že pro partu podobných kluků jako jsem byl já, se najde vždycky příležitost pro nějaký ten průšvih a ve škole to bylo dost podobné. Moji rodiče, to většinou řešili domluvou, ale pokud to přesahovalo určité mantinely, museli použít i ráznější argumenty. Dnes na to vzpomínám s úsměvem a musím uznat, že to opravdu někdy neměli jednoduché.

Ptá se: Ondřej Urbisz – farář působící ve farnostech ve Zlaté Koruně, Křemži a Brloze. Také rád sportuje, hraje například badminton.

Tvůj otec je projektant stejně jako ty nyní, matka je doktorka. Vedli tě rodiče už od malička k tomu, abys šel ve stopách jednoho z nich, nebo proč sis vybral právě tuto profesi?

Rodiče mě samozřejmě určitým způsobem formovali a později i podporovali, ale svůj vztah ke „stavařině“ jsem si vytvářel sám a kolikrát to nebylo jednoduché. Z vysoké školy jsem dokonce utekl s tím, že něco takového nemůžu nikdy dělat, ale nikdy neříkej nikdy. Dnes je to můj denní chléb se vším, co k tomu patří a problémy, které jsem dříve vnímal jako zásadní, s odstupem času vidím úplně jinak. Možná proto dělám to co dělám.

Projektuješ hodně rodinných domků. Kolik obvykle lidé chtějí naprojektovat dětských pokojíčků? Počítají v dnešní době alespoň někteří s početnou rodinou?

Pokud lidé zvažují stavbu rodinného domu, tak samozřejmě počítají s dětskými pokoji. Standard jsou opravdu jeden až dva dětské pokoje, ale dát to do rovnice s počtem dětí, to si opravdu netroufám. Myslím, že obecně to závisí na úplně něčem jiném.

I tvoje žena je projektantka. Vím, že spolu pracujete. Jak často, jestli vůbec, přichází ponorková nemoc?

Na každém pracovišti jsou občas problémy. Lhal bych, kdybych tvrdil, že u nás tomu tak není. Důležité, ale je, udělat zatím čáru a jít dál.

Jsi nadšeným chovatelem koní. Co je na tom tak krásného?

Je toho hodně a těžko se na to dá odpovědět jednou větou. Pro mě bylo velmi překvapující, jak si koně ve stádu přirozeně vytvářejí vztahy, pravidla a respekt jeden k druhému, jsou na tom životně závislí a pokud něco nefunguje, vnímají to jako nebezpečí a hned na to reagují. My lidé jsme na tom dost podobně, také vytváříme vztahy a pravidla, jenže když nefungují, nevidíme v tom své ohrožení, bereme to pouze jako fakt.

Odpovídá: Petr Ježek – projektant, který miluje venkov a koně a také je chová. Proto na Českokrumlovsko do Křemže „utekl“ z Prahy.

Velice obdivuji, že doma nemáte televizi. Co vás k takovému rozhodnutí vedlo a jak to nesou vaše tři děti? Pořídíte si ji alespoň na důchod?

Nestál za tím žádný boj proti mediím, ale dětem jsme koupili piano a protože nebylo místo, televize skončila ve sklepě, že to bez ní jenom zkusíme. Dnes jsem si uvědomil, že je to už jedenáct let. Nemyslím si, že to naše děti vnímají jako nedostatek, řekl bych, že se naučily získávat informace podle toho, co potřebují a ne, co právě „běží“. Na důchod s jejím pořízením rozhodně nepočítáme, proč si přidělávat na stará kolena další zdravotní potíže.

Jak jako otec neseš , že tvá nejstarší dcera odchází studovat do Brna?

Je to volba, kterou jsem musel přijmout, ne že bych s tím měl jako otec zásadní problém. Co mi ještě úplně nedošlo a s čím se musím vyrovnat, je to, že naše dcera je už dospělá.

Usnul jsi někdy v kostele?

(smích) Musím se přiznat, že jednou jsem měl na kahánku, ale kdy jsem opravdu usnul, bylo během mše na vrcholu Kletě po nočním výstupu, únava mě zmohla tak, že jsem spánkem rušil i okolí…