Historické město je malíři, grafikovi, fotografovi, básníkovi a publicistovi Jiřímu Havlíkovi nejen domovem, ale také inspirací. „Možnost bydlet v domech, které něco pamatují, se neodmítá,“ říká.

Kdy a proč ses rozhodl žít v Českém Krumlově?

Před čtvrtstoletím jsem do Krumlova přišel a 25 let toho nelituji. Přivedla mě sem pracovní příležitost a pak i možnost bydlet v domech, které něco pamatují, a to se neodmítá. Od rodného Vyššího Brodu to není tak daleko. A jako každý, chvilku nahoře a někdy dole. Co čas přinese, to prožiju.

Se ženou jste se přestěhovali z klášterního bytu na Zámecké schody. Jak se vám tam žije v sezoně? Co bys klášteru popřál?

Kupodivu na Zámeckých schodech je celkem klid – musím zaklepat na něco pevného. Pominu-li davy turistické přes den, které se neuhnou, když chci z domu ven, tak večery a hlavně noci jsou tu tiché. Jen dýchat se tu moc nedá. Některé restaurace a hospody vytrvale smaží na připáleném oleji, a to je často cítit až do ulic a okny do bytů. A klášter – dvě stě let tam byly byty a bydleli lidi. Asi je to nereálné, ale já bych přesto chtěl, aby tomu zase tak bylo.

Prý v klášteře straší. Máš nějakou osobní zkušenost?

Z temného pokoje uprostřed noci bílá pláň a dokola vlčí smečka vyjící tak, až tuhne krev v žilách a do dalekého rána počítáš každou vteřinu. Stíny dávných lidí v rozích pokojů, které se posléze prochází za tvými zády. Černé blikající trojúhelníky pod stropem. Zvuky zavíraných a otevíraných dveří, zavoláš kdo tam, a nikde nikdo. Mám pokračovat? Ale přesto všechno, když to přijmeš, dá se s tím žít.

Maluješ velká plátna a tvé postavy na nich jakoby jsou a nejsou z tohoto světa. Proč?

Maluju lidi, jak je vidím, vnímám, potkávám a mám rád. Jejich radosti, bolesti, touhy i neřesti. Prochází mnou do mého světa, namaluju je a oni si pak žijou dál své životy a osudy. Někdy dost zajímavé osudy v tomto světě nesvětě.

Nikdy jsem od tebe neviděla olej s motivem Krumlova. Zato koláží je spousta. Čím to je?

Neviděla jsi ho, ale existuje menší obraz s motivem z Kostelní uličky a má ho doma na zdi jedna milá paní v Krumlově. Tohle město malují jiní. Přes dvacet let raději fotím v ulicích ve dne i v noci. Z tisíců archivních fotografií pak často dýchá nejen nostalgie, ale i prostor pro obří slony v oknech, skleněnou pyramidu v kašně, velkou loď na mostě nebo novinami polepenou radnici. Z mé přehnané úcty k reálnému městu jsou to jen fotomontáže.

Co tě vedlo k rozhodnutí vydávat občasník „VIZE“?

V posledních letech jsem slýchal a slýchám od různých lidí stále stejné nářky. Tak proč je nesepsat a nedat na papír? A zárověň zauvažovat, co dál. Je to místo pro informace, postřehy i nápady. Dnes je jen v internetové verzi a je tam toho dost. Nevím, jak moc velký smysl to má, ale na stránky se lidi dívají.

Jak vnímáš protipovodňové úpravy Vltavy? Prý se něco podobného chystá s Polečnicí – co budeme dělat?

Už ten název protipovodňové je absurdní. Znáš někoho, komu se zničené koryto Vltavy líbí? Tohle téma by bylo nadlouho. A jak ochránit Polečnici? Z betonu a kamení postavit obrovský val proti hlouposti, nabubřelosti a aroganci moci úřední. Kdyby to šlo.

Kdybys byl dejme tomu starosta, jaké by byly tvé priority pro město?

Jediná priorita, asi ta nejtěžší a z podstaty současných problémů nejpřirozenější – zabydlet město, protože ve městě mají a musí žít lidé. Bez nich se každé město ocitne v problémech, které v Krumlově tak dobře známe. Krumlov byl primárně postaven pro bydlení a život, na očumování pak La Défense v Paříži – tam se žít nedá.

Jaká je hierarchie tvých hodnot?

To já nevím, každou chvíli jiná. Jak potřebuju a jak cítím. Ale když něco bolí, tak zdraví, zdraví a zdraví. A nebýt lumpem, i beze mě je jich na světě příliš.

Jirko, řekni mi něco optimistického na závěr.

I za nejtemnějšími mraky je slunce…