Dobrodružná cesta Jaroslava Tošnera za tlupami horských goril do Afriky pokračuje čtvrtým dnem.

Cesta za nevšedními zážitky, kterou dobrodruh spojil s návštěvou pětiletého chlapečka jménem Abayisenga Felex z vesnice Mahoho ve Rwandě, jehož Jaroslav Tošner se svou rodinou na dálku adoptoval, začala 25. května loňského roku.

Co při putování na černý kontinent prožil, popisuje sám Jaroslav Tošner ve svém cestovatelském deníku.

Sobota 28. 5. 2011

Ráno se budím těsně před pátou, ještě dřív, než na mě zaklepe domorodec z místního personálu. Krátká snídaně a vyrážíme džípem po strmé kamenité cestě do centrály národního parku, kde všechny turisty toužící vidět gorily rozdělují do osmičlenných skupin.

Mezi turisty převládají hlavně Američané, ale se mnou ve skupině jsou tři holky z Rakouska, Belgie a Lotyšska. Zbytek tvoří rodina Indů.
Každá skupina má přiděleného průvodce, který nejprve provádí instruktáž účastníků. Což je fajn, protože se dozvídám některá základní pravidla chování v pralese a v přítomnosti goril i další gorilí informace.

Takže horské gorily, které jdeme stopovat, žijí na světě pouze zde, v pásmu vulkanického pralesa, kde se právě nacházíme, a který je zároveň hranicí mezi Rwandou, Ugandou a Kongem. Žije tu na 800 horských goril, z nichž byla asi polovina vyčleněna pouze pro vědecké sledování a ke zbylé polovině jsou připouštěni turisté, pokud se jim, lépe řečeno jejich průvodcům, podaří gorily vystopovat. Gorily se v průměru dožívají 40 až 45 let a žijí v rodinných tlupách, čítajících 8 až 16 rodinných příslušníků.

Vůdcem tlupy je většinou nejstarší a nejsilnější samec, kterému asi ve 12. roce věku začnou šedivět záda, a proto se nazývá Silverback (něco jako Stříbrňák). V tlupě může žít i více Silverbacků, ale vůdce je jen jeden, ostatní mají své pořadí v hierarchii. Březost samic trvá jako u lidí 9 měsíců a mládě se rodí většinou jedno, dvojčata jsou velkou raritou. Průvodce rovněž říká, že genetická výbava lidí a goril je z 98 % stejná.

Gorily se dorozumívají celkem 56 různými zvuky a většinu dne jí. Okusují bambusové výhony a další zelené rostliny, kterých je v pralese dost a dost. K večeru vyhledá Silverback místo na nocleh a gorily si připraví buď v trávě, nebo ve větvích stromů hnízda na přespání. Vždy jen na jednu noc, další noc už spí jinde.

Vyrážíme, je polojasno, poměrně vlhko a já na rozdíl od indických členů skupiny hrdě odmítám služby nosiče batohu. Později zjišťuji, že jsem neudělal úplně dobře. Ve rwandské straně pralesa žije celkem 8 gorilích rodin, každá má své jméno a stopaři mají představu o jejich předpokládaných pohybech. Pro dnešek je naší skupině vyčleněna rodinná tlupa Bwenge, která se pohybuje většinou v níže položené části pralesa, což nám dává naději na ne úplně vyčerpávající pochod. Vyrážíme.

Šlapeme kolem chýší a políček vesničanů asi hodinu do svahu směrem k pralesu. Teplota roste a batoh s foťákem, kamerou, svetrem, pláštěnkou a dvěma lahvemi vody těžkne. Konečně dosahujeme hranice pralesa. Poslední pokyny a vstupujeme do jeho nitra.

Nejprve jdeme hustou bambusovou částí, kde je skoro tma, protože sem slunce přes vysoké rostliny nemůže. Postupně se prales mění v houštinu, tvořenou směsí bambusů, lián a spousty zelených rostlin, které dosahují asi třímetrové výše. K naší skupině se přidávají další stopaři, kteří prosekávají cestu mačetou. Předpoklad nakonec nelhal a stopaři zachycují gorilí rodinu hned po další hodině výstupu.

Je to úžasné. Asi metr ode mě prosviští gorilí samec, ale jen proto, že uviděl nádherné zelené bambusové houští. Mě si nevšímá. A za ním další členové rodiny, která čítá 6 členů. Gorily začínají obědvat a my máme dost času na pozorování i focení. S ohledem na zachování jejich nerušeného života má vždy jedna osmičlenná skupina denně právo pozorovat gorily 60 minut.

Velké gorily se občas přemístí za lepším jídelníčkem, mláďata blbnou a houpají se na liánách. Je to nádherný pohled. Náhle jedno mládě seskočí ze stromu a přátelsky mě plácne do stehna. Než se ale stačím leknout, je už zase na stromě. Hodina uplynula, foťáky docvakaly a nás čekají 3 hodiny cesty zpět.

Do základního tábora dorážím zpocený a unavený, ale zároveň nadšený z úžasného zážitku. Dostáváme certifikát o tom, že se nám podařilo rodinu vystopovat, a jedu zpátky do Virunga Lodge. Dávám si pozdní oběd a dospávám ranní vstávání. U večeře probíhá nadšená diskuze a výměna zážitků jednotlivých účastníků. Sestava se trochu vyměnila, z naší staré party zůstávají jen Lotyška a Rakušanka a nově přibývá rodina z Texasu, rodiče s dcerou.

Domlouváme taktiku na zítřek. Naším velkým přáním by bylo dostat se do skupiny, která bude stopovat gorilí rodinu Susa. Jedná se o nejnamáhavější výstup ze všech, které ve rwandské části pralesa jsou, ale zároveň je možnost vidět největší, asi šestnáctičlennou rodinu se třemi samci (silverbacky), z nichž samec číslo jedna je považován za jednoho z největších na světě. Tak uvidím, jestli se to podaří. Tentokrát usínám už po deváté hodině.