Někdy funguje paměť velice dobře, jindy se musí postupně sbírat jednotlivé útržky událostí a skládat dohromady. K osvěžení paměti by mohly dobře posloužit i následující tři střípky vzpomínek českokrumlováků, ovšem trochu z jiného úhlu pohledu.

Na Národní

Přímo v davu studentů na pražské Národní třídě se 17. listopadu pohyboval i nynější ředitel Českokrumlovského rozvojového fondu, tedy student stavařiny, Miroslav Reitinger.

Na otázku, co považuje za nejsilnější moment toho dne odpověděl zdánlivě překvapivě na situaci po samotné demonstraci: „Nejvíc na nás všechny zapůsobilo určité zděšení ze zpráv, které jsme slyšeli kolem půlnoci z oficiálních československých médií. Nevěřícně jsme na sebe koukali, když jsme po to pekle na Národní slyšeli hlasatele, jak říká něco o hrstce studentů v Praze, jak celou situaci naprosto oficiálně bagatelizuje. To se mnou i ostatními zacloumalo asi nejvíce a asi nejvíce to vyvolalo onen stav revolty s tím, že to tady už takhle prostě dál nejde.“

První na řadě?

Fotograf a dokumentarista Českého Krumlova Josef Prokopec si za svůj nejsilnější moment týkající se událostí kolem 17. listopadu bere situaci, která nastala asi o dva měsíce později.

„Tehdy za mnou přišel jeden z těch, kdo hodně fotografoval pro estébáky. Já jsem se snažil také nafotit co se dalo a on o mne věděl, fotili jsme prakticky na stejných místech, ale každý pro někoho a něco jiného. Někdy v prosinci nebo v lednu mi řekl: Máte štěstí, že se to celé vyvinulo takhle. Kdyby to dopadlo naopak, byl byste u STB první na řadě. Takový na vás měli vztek.“

Že se k něčemu schyluje poznal Prokopec už několik týdnů před listopadem. „To jsem přijel do Prahy a s hrůzou zjistil, že na každém rohu Václavského náměstí stojí policejní hlídka a ve vedlejších ulicích jsou přistaveny policejní antony.“

Své se dalo také poznat i podle nenápadných otázek jeho mladšího syna, kterému bylo tehdy dvacet let a který s organizováním pozdějších demonstrací vydatně pomáhal.

„Sem tam se mě zeptal stylem jako: Hele, tys byl za války v té odbojové skupině. Jak jste dělali tohle nebo tohle?“

Mrtvé město

„Sedmnáctého listopadu jsem měl v Praze, v Karlíně, soud za to, že jsem se zúčastnil demonstrace 21. srpna 1989,“ zavzpomínal českokrumlovský sochař a jedna z duší tehdejších demonstrací Marek Borsányi.

„Tehdy se mnou jel i můj kamarád Zbyněk Dočkal. Soud proběhl a Zbyněk se chtěl na ohlášenou demonstraci na Albertov chtěl jít podívat. Mě se nechtělo na demonstraci SSM, tedy Socialistického svazu mládeže vůbec jít, ale on mě přemluvil. Nakonec jsme oba dva také skončili i na té Národní třídě.“

Největší dojem udělala na Marka především úplně vylidněná Praha. „To bylo jako za výjimečného stavu. Nejezdilo nic, tramvaje, taxíky, auta, nikde žádný člověk, totálně vyklizené město.“