Český Krumlov – Krumlovák Pavel Kučera, přezdívaný Kúča, oslavil v pátek své padesátiny ve velkém stylu. V areálu grafitového dolu na Chvalšinské uspořádal Kúča Fest, na kterém vystoupil se svou kapelou Bratři Karamazovi. V následujícím rozhovoru Pavel Kučera mluví o Českém Krumlově, touze natočit film podle pověsti od Heleny Braunové a o čtení strašidelných příběhů dětem o Vánocích. V hudbě Bratrů Karamazových je dravost, mystika i melancholie. Všudypřítomná je rovněž znepokojivá vize smrti, která je jedním z hlavních témat jejich písní.

Kdy vlastně kapela Bratři Karamazovi vznikla?
Kapelu jsme dali dohromady v roce 1993. Tenkrát jsme se sešli s Markem Borsányim a Milanem Tokárem. Marek vytáhl bibli a předvedl nám, jak zhudebnil apokalypsu. Takže s tímhle jsme začínali.

Kdo přišel s nápadem pojmenovat kapelu podle románu od Dostojevského?
Byl jsem to já.

Domníváš se, že vaše hudba nějakým způsobem na Dostojevského navazuje?
Určitě ano. Řekl bych, že je v ní patrná ta existenciálnost. Dostojevskij člověka nakazí patologií svých postav. Kdysi jsme s Markem Borsányim a Sokratem četli Zločin a trest a potom se dohadovali, jak dlouho měl kdo z nás po dočtení románu depresi. Někdo říkal tři měsíce, jiný zas půl roku.

Nezdá se mi, že by na posluchače při vašich koncertech padala deprese?
Tak oni si toho naštěstí nevšímají. V tu chvíli slyší rytmus a hudbu.

Která hudba Bratry Karamazovi nejvíce ovlivnila?
Jak koho. Jsme taková míchanice všeho možného. Třeba bubeník Dan Hubáček poslouchá Led Zeppelin, baskytarista vyrostl na hard rocku a co poslouchá kytarista Petr se ani neodvažuji vyslovit. Klávesista Kůča je popíkář. Abys tomu rozuměl, jsme dva Kůčové, jen on je s kroužkem a já s čárkou nad ú.

Jaký máš vztah k Českému Krumlovu?
Miluji tohle město. Je temné, mystické, má v sobě sílu. Dokonce bych řekl, že jsem jeho bardem. Nicméně si myslím, že je prokleté. Asi před deseti patnácti lety městem chodil takový týpek v oranžovém hábitu a za ním se táhl průvod lidí se svíčkami. No a ten člověk tvrdil, že Němci, kteří byli po válce odsud vyhnáni, Český Krumlov prokleli. Přijde mi to logické a řekl bych, že toto město stravuje své obyvatele. Třeba já když jsem ještě bydlel v centru, tak jen co jsem vyšel z baráku, okamžitě jsem zaplul do hospody. Bylo jich hodně a bylo to dost nebezpečné.

Projevuje se to prokletí ještě něčím jiným, než že jsi chodil tak často do hospody?
Projevuje se vykořeněností obyvatel Českého Krumlova. Nemají k němu vztah jako k místu, v němž žijí. Dříve nebyl Mír, velký Plešivec, zvětšené nádraží a žilo zde stejně lidí, jako dnes. Spousta jich bydlí v panelácích a ti, kteří žijí v centru, jenom vydělávají peníze. Není tam život. Ten muž v oranžovém hábitu to zřejmě chápal podobně a proto uspořádal průvod, který měl město zbavit jeho prokletí.

Co s kapelou připravujete do budoucna?
Rádi bychom udělali zkoušku. Ale vážně. Mám napsanou celou novou desku. Jenže je o smrti. Po tom, co jsme nazkoušeli pár nových skladeb, odjel Kůča na návštěvu za kamarádem, který mezitím zemřel. Takže se Kůča začal bát nový materiál zkoušet. Už rok má nahnáno. Ale třeba už ho to přešlo.

Máš nějaký sen? Něco, čeho bys chtěl dosáhnout?
Samozřejmě. Myslíš si snad, že když je mi padesát, tak už jsem mrtvý? Mám napsanou synopsi na pověst o baziliškovi, jejíž autorkou je paní Helena Braunová. Mělo by se jednat o půl hodinový film odehrávající se v Českém Krumlově. Kromě té synopse už mám i animátorku a hudbu. Příběh je o studni, jejíž voda byla léčivá, ale skrze prokletí se v té studni usídlil bazilišek a následně začali umírat lidé.

Čím tě pověst tak oslovila?
Je dobrá. Dokonce jsem ji na Štědrý den četl svým dětem. Dal jsem jim totiž knihu od paní Braunové pod stromeček. Chtěly, abych jim z ní něco přečetl. Knížku jsem otevřel na stránce s pověstí o baziliškovi. Při čtení jsem se opravdu bál. Děti byly ještě menší než já, takže se báli o to víc. Pověst je to hodně strašidelná a naprosto špičková.