Asi jen málokdo se může chlubit tak úspěšnými dětmi jako ona. Cestují po celé Evropě, sbírají různá ocenění a v Českém Krumlově vítají státníky zvučných jmen.

Českokrumlovští pištci a soubor historických tanců Fioretto – to jsou ony děti, které pedagožce Věře Hanzalíkové dělají radost, ale zároveň jí braly a stále berou nemálo času. Této ztráty však držitelka Ceny města Český Krumlov nelituje. „Pořád mě to moc baví,“ vyznává se.

Láska ke koním

Profesní dráhu Věry Hanzalíkové značně ovlivnila její maminka. „I když pocházela z vesnice, vždy dbala na to, abychom s bratrem dostali náležité vychování,“ vzpomíná paní Věra. A tak na lajdačení nezbýval čas; hodiny klavíru střídaly lekce taneční výchovy, na denním pořádku bylo i brzké vstávání, protože přijít pozdě na krasobruslení bylo nepřípustné. A pak honem do školy.

„Bohužel, sny mé maminky o tom, že bude mít doma nadějnou krasobruslařku, se nenaplnily,“ říká Věra Hanzalíková. Vzápětí přiznává, že to bylo částečně i kvůli její lásce ke koním. „Vyjížďky do přírody, parkurové skákání, drezura…,“ zasní se paní Věra.

Když pak poprvé překročila práh někdejší Pedagogické školy v Českých Budějovicích, bylo o jejích dalších profesních letech rozhodnuto. S umístěnkou v ruce odjela do Lažiště u Husince, kde nastoupila jako učitelka v místní základní škole. I když si původně myslela, že se tu moc dlouho neohřeje, nakonec si zvykla.

„I díky staršímu panu řídícímu a vnímavým dětem,“ podotýká. Další pedagogické zkušenosti pak Věra Hanzalíková sbírala rovněž na Prachaticku, a sice ve Vlachově Březí a později ve Lhenicích.

Krásy Českého Krumlova začala paní Věra blíže poznávat až v roce 1967, kdy se sem přistěhovala po svatbě se svým manželem. Za prací však v té době dojížděla do Větřní. I proto o jedenáct let později uvítala nabídku z českokrumlovského domu dětí a mládeže, kde nastoupila do funkce vedoucí oddělení estetické výchovy.

Píšťalky a pištci

A právě tady také začala tradice úspěšných českokrumlovských souborů. „V domě dětí jsem vedla pohybové, hudební a taneční kroužky, mezi nimi také kurzy pro rodiče a jejich děti nazvané Píšťalky. A právě tady jsem si vybírala budoucí členy souboru Krumlovští pištci,“ vysvětluje Věra Hanzalíková.

První členové souboru už vyrostli a díky mnohaleté praxi dnes dokáží zahrát hodinu a půl dlouhé pásmo gotických, renesančních i barokních skladeb docela zpaměti. A další malí hráči na zobcové flétny přibývají každým rokem.

Pištci dnes Český Krumlov reprezentují zhruba při třiceti vystoupeních ročně, a to nejen v České republice, ale také za jejími hranicemi. Od hudby minulých staletí pak už byl jen krůček k historickým tancům. Tradice tanečního souboru Fioretto se přičiněním Věry Hanzalíkové začala psát v roce 1996.

„Toto uskupení tvořili nadšenci, kteří se každoročně podíleli na realizaci Slavností pětilisté růže v Českém Krumlově,“ připomíná paní Věra.

Repertoár souboru tvoří převážně renesanční tance, které domácí i zahraniční odborníci oživili podle dochovaných historických materiálů.

„Tančíme i v duchu gotiky, ovšem malým stínem této historické epochy je fakt, že zápisy pohybového ztvárnění gotických tanců se téměř nedochovaly, narozdíl od hudby,“ říká Věra Hanzalíková.

Dnes už si užívá zaslouženého odpočinku, své „děti“ však z dohledu nepouští. Panovnická žezla už sice předala svým spolupracovníkům, k tomu, co její svěřenci tančí a zpívají, má však stále co říci.

„Ve Fiorettu stále zůstávám uměleckou vedoucí. Neříkám to sice ráda, protože mi toto označení připadá až příliš nadnesené, vytváření choreografií starých tanců je však stále mojí velikou zálibou,“ říká téměř omluvně Věra Hanzalíková. Kromě tance a hudby jsou dnes velikou láskou paní Věry také vnoučata.

„Zaměstnává mě i příroda – jednak zahrádka, kde ráda trávím svůj volný čas, a také les, který vlastní můj syn. Zrovna nedávno jsme tam sázeli nové stromky,“ doplňuje pedagožka, pro níž je umění stále velikým magnetem.

Dokazuje to i fakt, že se Věra Hanzalíková přihlásila do kroužku olejomalby v domě dětí a mládeže. „Kreslíme hlavně krajinky. Jednou před nás vedoucí kroužku Alena Marvanová posadila i školníka. Na některých kresbách se poznal, jestli i na té mojí, to si odhadnout netroufám,“ potvrzuje svou skromnost Věra Hanzalíková.