close Logo Deník na návštěvě. info Zdroj: Deník zoom_in

Šestapadesát dětí ve věku od tří do 26 let pojme hornoplánský dětský domov. Žijí v sedmi rodinných skupinách, to znamená v bytech, rozložených ve dvou budovách. Děti se zabývají prakticky stejnými radostmi a starostmi jako jejich spolužáci v běžně fungujících rodinách, ale příchod covidu vedení domova, ale i dětem, připravil nejednu pernou chvilku. Vyprávět o tom mohou ředitel domova Jan Urban a jeho zástupce Ivan Fonodi.

close Dětský domov v Horní Plané. V čele Dětského domova v Horní Plané stojí ředitel Jan Urban (vpravo) a jeho zástupce Ivan Fonodi info Zdroj: Deník/Zuzana Kyselová zoom_in Dětský domov v Horní Plané. V čele Dětského domova v Horní Plané stojí ředitel Jan Urban (vpravo) a jeho zástupce Ivan Fonodi

Jak se popral dětský domov s pandemií?

Jan Urban (JU): Vyvíjelo se to v čase. Nikdo nic nevěděl, vařili jsme z vody. Vycházeli jsme jsme tak nějak z obecných pokynů, využívali jsme, co se hodilo do našich podmínek, co bylo aplikovatelné na naše zařízení. Pokyny vlády se většinou dětských domovů netýkaly. Vytvořili jsme si vlastní krizové plány, vše kolem izolace dětí, dodržování pokynů, co se týká pohybu dětí a skupinek, rozestupů apod. Všechno jsme si museli vytvořit sami tak, aby tu děti mohly žít. Čím déle ta situace trvá, tím více si ministerstvo a jiné nadřízené orgány uvědomují, že dětské domovy jsou specifická zařízení a podle toho pokyny neustále upřesňují. Takže teď už jsme tu jak vojáci. Jakmile někdo ohlásí nákazu v domově, děti se seberou, popadnou připravené věci a přestěhují se z jedné části domova do té, kterou jsme ustanovili jako covidárium. Teď už jsme na to zvyklí.

Jak děti to období snášely?

JU: Pro děti je to samozřejmě strašně náročné, protože si nemohou zalézt do svého pokojíčku, kde si karanténu přečkají samy se svým noťasem. Vše jsme museli řešit za chodu. Za normálních okolností se předpokládá, že dítě má svůj notebook. V dětském domově to tak ale nebylo, a když děti nějaký notebook měly, nebyl nic moc. Takže zařídit, aby každé dítě mělo svůj notebook, to byl každodenní boj. Teď už nám to jde.

Ivan Fonodi (IF): Ze začátku byl covid problém, protože nikdo netušil, jak to bude, co to bude. Děti přestaly chodit do školy, všechny nám tu celý den zůstaly, což znamenalo obrovské nasazení všech vychovatelů. Takže vychovatelé dopoledne dělali učitele a odpoledne vychovatele – tety a strejdy, a vedly s dětmi běžný život. Máme tu různé věkové skupiny, děti z různých tříd, někdy i z jiné školy a skloubit to vše dohromady nebylo lehké ani pro děti. Ale naučily se to a my se připravili na to nejhorší. Takže děti jsou teď jako vojáci, řekneme, dnes se musíme přesunout tam a tam, děti již mají naskládané a připravené věci, už to berou jako součást života.

JU: Jak se objeví nakažené dítě, s pomocí SMS vyhlásíme poplach, nastanou přesuny dětí a vychovatelů, a za hodinu je vyřešeno.

Čili nakažené dítě nebo děti umístíte do pokoje vyčleněného jako pokoj covidový?

JU: Když dítě onemocní, jsou dvě možnosti. Jedno nebo dvě děti pak jdou buď na zdravotní izolaci, kterou tu máme zřízenou ještě z doby před covidem. Tato varianta je ale dost nepraktická, protože odtud děti těžko mohou vyjít na zahradu. Pro karanténu větší skupiny dětí máme určené jedno křídlo, které má samostatný vstup, je uzavřené, ale je odtud možné jít rovnou do zahrady. To je naše covidárium. To jsme využili zhruba třikrát. Děti měly vše k dispozici včetně wifiny. Výhodou bylo, že nás to potkalo až v době, kdy se rozběhlo očkování a už to nebyla taková panika. Onemocnění se nevyhnulo ani zaměstnancům, ale vždy jsme to nějak zvládli. Ale jednu chvíli to bylo opravdu „knop“. To jsme museli sloučit i rodinné skupiny, dospělí pracovali za hranou svých povinností. Nedalo se nic dělat, nemohli jsme nechat děti v domově samotné.

IF: Kdo mohl, tak pracoval. I díky tomu, že vychovatelé mají k dětem vztah, mají je za své, jinak se tato práce dělat nedá. Ale i děti, a to bych chtěl vyzdvihnout, byly trpělivé. Třeba jsme museli zavřít třináctiletého chlapce do izolace dva dny před Vánoci, kdy měl odjet domů. Dozvěděl se, že je pozitivní na covid a celé vánoční prázdniny, celkem 14 dní, strávil na izolaci. Nemohl se stýkat ani s dětmi. Bylo to smutné. Ustál to trpělivě, bral to rozumně. Domů odjel až den před silvestrem.

V čem by domov uvítal pomoc, co potřebuje?

IF: Materiálně jsme zajištěni dostatečně. Ani děti materiálně nestrádají. Ovšem strádají citově, a to je těžko řešitelné. Dětem by pomohlo víc pěstounských rodin. Také větší zájem rodin a lidí o hostitelskou péči.

JU: Ano, uvítali bychom i hostitelskou péči, aby se děti alespoň jednou za čas dostaly ze zařízení. Protože jsou tu děti, které se po celou dobu pobytu odtud někam do rodiny nepodívají.

IF: Pokud dítě v domově před sebou nemá žádný výhled, žádnou vizi, naději, žádnou budoucnost, tak postupem času upadne do apatie. Beznaděj vždycky vyvolá apatii, a pak to může skončit špatně.

JU: Jinak bych velmi přivítal, kdyby s námi někdo měl chuť spolupracovat v oblasti výtvarnictví a estetiky. Jsem přesvědčený, že prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, na něj má velký vliv. A tyto děti pocházejí z prostředí, kde nebylo hezkého nic. Rád bych našel skupinu výtvarníků, kteří by prostředí dětí nějak neustále vylepšovali od barev až po tvary…