V Českém Krumlově úspěšně vede restauraci, jejíž věhlas už překročil hranice naší země, a coby zastupitel se podílí i na řízení svého města. Pomyslný kolík ve Štafetě Deníku Milanu Kotlárovi předal onkolog Václav Pecha. „Ve svém rozhovoru jsem se minulý týden zmiňoval o hnědém pásku v karate Milana Kotlára. Myslím si však, že Milan Kotlár není jen hnědý pásek v karate, a proto jsem si ho vybral k dalšímu rozhovoru,“ vysvětlil Václav Pecha.

Milane, zůstaneme ještě u toho karate. Dokázal by sis zjednat pořádek ve své hospodě mimo jiné díky tvému hnědému pásku, o kterém málokdo ví?

Karate je dávno pryč a hnědý pásek visí někde ve skříni, ale pořádek v hospodě si umím zjednat i tak. Ale naštěstí jsem to zatím nepotřeboval.

Jak ses dostal k podnikání v gastronomii?

V malé privatizaci jsem koupil dům, ve kterém jsem bydlel s rodinou, a z bývalé garáže jsem vybudoval malou hospůdku, do které zpočátku chodili hlavně mí romští kamarádi. Postupně však získala na popularitě a přitáhla ostatní Krumlováky.
Myslím, že tomu přispěla i cikánská muzika, kterou hráli mí příbuzní.

Počítal jsi s takovou popularitou, nebo sis myslel, že to bude skutečně cikánská hospoda?

Že by to měla být vysloveně cikánská hospoda, to jsme neplánovali, ale že získá takovou popularitu, a to nejen doma, ale i v zahraničí, to jsme skutečně nečekali.

Opakovaně ses stal členem zastupitelstva v Českém Krumlově a jsi členem ODS. Co tě přivedlo na politickou dráhu?

V roce l998 jsem vstoupil do ODS, protože se mně zamlouvalo pravicové smýšlení. Ve stejném roce jsem za ODS kandidoval a stal se prvně členem zastupitelstva. To pro mne byla velká životní šance a zkušenost, začal jsem pomalu chápat problematiku vedení města.

Dokázal jsi za tu dobu některé ze svých myšlenek prosadit nebo dokonce uskutečnit?

Sebelepší myšlenka nemá šanci na uskutečnění, pokud není podpořena většinou zastupitelů. Tím nechci říci, že mám přehnané požadavky. Myšlenka je totiž podstatně jednodušší než její realizace.

Tvrdím, že podnikání v Krumlově je čím dál složitější. Myslíš si to také? A proč?

Souhlasím s tebou. Podnikání totiž nezávisí jen na sezónních turistech, ale hlavně na krumlovských občanech. Ti se však během doby vystěhovali na předměstí a z centra města se stal skanzen. Mezi turisty pak převažují ti, kteří navštíví Krumlov jen na pár hodin, protože jim na delší dobu pobytu Krumlov nic aktivně nenabízí.

Je známé, že ses s obrovskou péčí staral o své staré rodiče a souběžně o svého postiženého syna. Jak jsi to zvládal současně s podnikáním a s tím, že tvoje žena mezitím vystudovala hotelovou školu?

Když už máte jednou dítě, i když těžce postižené, musíte se přece o ně postarat. Stejně jako o staré rodiče, kteří vás vychovali a starali se o vás. Cítím to prostě jako samozřejmost. V období, kdy žena studovala, jsme museli oba vynaložit maximální úsilí, abychom zvládli jak chod rodiny, tak i rodinného podniku.

Není možné se nedotknout romské problematiky v Krumlově. Jak to vidíš ty, Rom, člen zastupitelstva, majitel téměř světoznámé restaurace?

Romské problémy jsou v Krumlově stejné jako jinde v republice. Největší problém je nezaměstnanost, přístup k práci a odpovědnost za sebe sama a svou rodinu. Dobré by bylo uzákonit povinnost dalšího vzdělání pro absolventy základních škol, třeba v učebních oborech. Tím by vznikla podstatně větší šance uplatnění se na pracovním trhu, a to nejen pro Romy. Zvýšením zaměstnanosti se sníží pravděpodobnost či nebezpečí, že se romské rodiny dostanou do neřešitelné dluhové pasti.

Do tvé hospody chodí pravidelní hosté, tedy štamgasti. Jak si takových hostů ceníš a o kterých by ses zmínil?

Ke koloritu hospody patří její štamgasti. Ti obohacují atmosféru hospody svými myšlenkami a názory. Vytváří se dlouhodobý přátelský vztah. Hospoda se stává pro štamgasty jejich sociálním zázemím, jak říkal spisovatel Hrabal, a pro hospodu se štamgasti stávají její nepostradatelnou součástí. U mne mezi takové patří například „pondělkáři“ se svým nepřehlédnutelným architektem Petrem Peškem.

Ví se o tobě, že nejsi až tak alergický, když si tě kamarádi dobírají jako cikána. Nedal bys na závěr nějakou cikánskou anekdotu?

Rád, proč ne. Přijde cikán na úřad práce a ptá se: „Máte pro mne nějakou práci?“ „No jistě, že mám,“ říká úřednice, „sto padesát tisíc měsíčně, služební auto, služební mobil, osm týdnů dovolené…“ „No vy si děláte legraci,“ praví cikán. A úřednice dodá: „Vy jste si začal.“

Děkuji ti za rozhovor.