Těsně vedle řeky a Lazebnického mostu můžete při pochůzkách Krumlovem minout kostel svatého Jošta. A velmi pravděpodobné je, že jej opravdu minete, protože kostelem už dávno není a pokud si člověk nevšimne věže, což se může v ulicích stát, pak pouze projdete kolem několikera výkladních skříní.

„Rekonstrukce objektu byla jednou z nejzajímavějších v celém městě,“ zavzpomínal Miroslav Reitinger, ředitel Českokrumlovského rozvojového fondu, pod který Jošt nyní patří. K velkým opravám došlo naposledy zhruba před jedenácti lety.

Ve věži už zvony dávnou nejsou, přesto v kopuli našli pracovníci tehdy vzkaz od minulých generací. Jak bývá zvykem, zanechali po podobné rekonstrukci naši předkové v tom samém místě své poselství.

„Byl to denní tisk sto let starý, drobné mince a podobně. Dnes je vše uloženo v českokrumlovském Regionálním muzeu,“ dodává Reitinger s tím, že současná generace uložila do schránky kromě mincí z přelomu tisíciletí i několik výtisků Českokrumlovského deníku s články o probíhající rekonstrukci chrámu, ale i pozornost pro další nálezce, lahvičku alkoholu.

Zajímavý a zvláštní je osud nejen stavby, ale i jejího patrona. Svatý Jodok, neboli Jošt, býval prý synem jednoho z bretaňských panovníků a ve dvaceti letech odešel z domova. Říká se, že to bylo prý kvůli tomu, aby nemusel převzít po svém otci žezlo. Stal se knězem, ale hlavně poutníkem. Prošel postupně takřka celou Francii, vydal se i na pouť do Říma a poté se usadil v Ruinacu. Tam údajně roku 668 zemřel.

Více se toho o něm dá nalézt jen těžko, ale podstatné je, že jak se historické prameny shodují, prožil život těžký a spíše v ústraní. Zvláštní osud, možná velmi podobný osudu kostela.

Původně tu stála kaple, jež byla součástí rožmberského panského špitálu. Později se rozrostla na kostel, který nechal Petr Vok z Rožmberka ještě více přestavět. V roce 1598 jej dostali darem místní protestanti, to byla stavba zasvěcena sv. Trojici.

Německy mluvícího a převážně nekatolického obyvatelstva bylo ve městě čím dál více a tak se tady konala kázání v němčině. Kostel však využívali i členové Jednoty bratrské, jejímž velkým stoupencem byl právě i Petr Vok z Rožmberka. Tady byla pohřbena i jeho žena Kateřina z Ludanic.

Až do zrušení svého řádu v roce 1773 vedli správu kostela jezuité. Za josefinských reforem byl kostel roku 1787 zrušen a uzavřen.

Pověst o tom, že se zde zjevuje ďábel, může být i zčásti pravdivá, a to z ryze prozaického důvodu. Kromě jiného mohou nalézt návštěvníci v tamních prostorách i muzeum marionet, loutek. A mezi nimi čert rozhodně nechybí.

„Pro návštěvníky je to dům velmi vděčný, protože jsou zde k vidění i původní opěrné systémy v přízemí, ale i unikátní střešní krov. A nezapomenutelná je i procházka v místostech, kde byla loď přepatrovaná,“ doplnil Miroslav Reitinger.

O bývalém kostelu svatého Jošta se mimo jiné říká, že po jeho odsvěcení se tam objevuje i sám ďábel. To se prý projevuje i jeho strašidelným smíchem slyšitelným v domě. Někdy jsou tu prý slyšet i kroky, ale není vidět jejich původce.

Traduje se také, že poslední varhaník (varhany z Jošta jsou dnes ve svatém Vítu) se prý nemohl smířit s tím, že kostel byl zrušen a brzy poté zemřel. Jeho duch se zjevuje v místech, kde varhany stávaly.