Co vás k hasičině přivedlo?
František Beránek st.: Mě bavilo, když se jezdilo po soutěžích, byla tam dobrá parta jak mladých kluků, tak starších chlapů. Služebně jsem tady asi druhý nebo třetí nejstarší. Vždycky mě bavilo, když jsem viděl v televizi policajty a hasiče a někde se zachraňovalo. Tak mě to přilákalo, a když se tady v papírnách založila zásahová jednotka, tak jsem místo řemesla šel dělat hasiče z povolání.

Václav Beránek: Já začal u hasičů jako řidič strojník. Začalo mě to bavit a brácha říkal, že se udělala parta. A tak jsme jezdili po soutěžích a všechno jsme vyhrávali. Jezdívali jsme jednou za rok na Vraníky na Moravu a na Částkov. Já jsem byl v Částkově celkem 7 let za sebou a to nemělo chybu. To bylo jako mistrovství republiky. Tam bylo třeba 115 mančaftů ze Slovenska a tady z Českého Krumlova nás jezdilo asi 6 týmů.

František Beránek ml.: V sedmé třídě byl ve škole ve Větřní nábor. K tomu nás dovedl Pavel Klimeš, který udělal nábor mladých dobrovolných hasičů. A když ještě hasiči spadali pod fabriku, začali jsme tam trénovat. Vytvořili jsem dvě družstva a jezdili jsme po jihočeském kraji po soutěžích. Přijeli jsme na první soutěž a hned jsme byli první a druzí. Pak se nám to bohužel rozpadlo, nebyl ani čas, ani lidi, a tak kroužek zrušili. Když mi bylo 18 let, přidal jsem se k dobrovolným hasičům.
Apeloval jste nějak na bratry a syna, aby se přidali k hasičům?

František st.: Oni šli sami od sebe. Tamhle mladší (ukazuje na Petra), ten hrál fotbal za ty Soptíky a Venca tam šel prostě dělat řidiče. V roce 2007 se dělal ten nábor a sešlo se přes 50 dětí ze ZŠ. Udělala se dvě družstva a ty dvě družstva hned vyhrávala. Druhý rok už byl problém, protože se prodala Avia a nebylo čím jezdit, protože se jezdilo trénovat do Třísova. Tak jsme urgovali obec, aby zajistila nějakou přepravu na soutěže, a nakonec se tenkrát podařilo koupit Ford Transit, ale to už bylo pozdě. Kluci vyšli ze školy a středisek a už se to prostě rozpadlo. Dohromady se to nedalo, což je škoda.

Co na vaše časové vytížení u hasičů říkali doma?
Václav: No, tak ty začátky byly horší. Když jsme jezdili do Částkova, jezdilo se 5. a 6. července, to byly dva dny. Už jsem byl ženatý. Ale ženy nás berou. Když je nějaké výročí, tak se tady scházíme všichni dohromady. I ženy přijdou, děti taky. A ke konci roku si zabijeme prasátko, a z toho celý rok žijeme. Uděláme si jitrnice, jelítka, tlačenky, škvarky a tak. První pondělí v měsíci máme schůzi. Ženy, ty to musí prostě trpět.

Petr: Je to v pohodě. Teď už to nevadí. Vždycky na ty zábavy už chodíme dohromady.

František st.: Tak, já jsem druhý rok rozvedený. Ale jinak dobrý. Schůze a valné hromady jsou fajn. Tady Petr má ještě dceru Elišku a ta tou hasičinou žije taky. Když tady něco máme, hned přijde a začne sama od sebe dělat nádobí. Tak jsme jí slíbili, že za to dostane nějaký diplom. Tu to baví.

Václav: My ob rok jezdíme do Sonnebergu, takže ženský jezdí s námi.

František st.: Příští rok bude třicáté výročí frojndšaftu, co udržujeme. Tak tam to bude asi taky velké.

Jak vy, jako nejmladší, kloubíte hasičinu a soukromý život?
František ml.: Snažím se tu být. I když to kolikrát taky časově nestíhám, ale snažím se přijít. Na výjezdy určitě.

Vybavíte si nějaký nejsilnější okamžik z vašeho hasičského života?
František st.: Na co nezapomenu, to byly povodně v roce 2002. Vyhlásil to náš velitel Pavel Klimeš na moje narozeniny. Když mi zavolal, co dělám, já mu řekl, že slavím narozeniny, tak rovnou řekl, ať přijdu okamžitě do hasičárny, že jsou vyhlášené povodně. Takže tak jsem oslavil narozeniny. Tam jsem viděl, co dokáže voda udělat. Další zážitek byl výbuch plynové bomby. To se stalo v zimě a my teprve začínali pod obcí, takže jsme neměli ještě zásahové obleky. Byla nám zima a záviděli jsme krumlovským hasičům, který měli nafasované teplé oblečení. Letos tady ve Větřní hořel barák. To bylo taky drsné.

Václav: No, ty povodně… To jsme asi dva nebo tři dny jenom jezdili. Přijeli jsme do Zátoně, kde to měli zaplavené, za chvilku volali z Dolního Němčí, že to šlo kájovským údolím. Pak jsme byli pomáhat, když tady na Plešivci hořela hospoda Skleník, to je asi pět let zpátky. Tak to byl taky jeden z větších požárů, u kterých jsem byl.

Petr: No, u mě asi taky tak. Dobré je, že většinou, když jede zásah, tak se krumlovští hasiči zeptají, kdo je přítomný zásahu, no, a my nadiktujeme čtyři Beránky.

František ml.: Jak hořel tady ve Větřní dům, o kterém mluvil táta. No a posledně to bylo, jak hořelo ve fabrice. To jsme jeli od jednoho požáru k druhému a od druhého k prvnímu. V ten samý den tady hořela ještě rašelina. Během dne jsme vyjížděli čtyřikrát.

Jaký byl nejlepší okamžik?
František st.: To jsou asi ta posezení v klubu. Večery s manželkami, dětmi, kamarády. Potom návštěvy Sonnebergu. Hlavně jde o to, že se sejde parta lidí a že si mají co říct. Někdy dojde k tomu, že se řeknou tvrdší slova, ale to asi patří ke všemu. To se musí najít pochopení. My jsme tady zkrátka pro lidi. A když na konci roku dostaneme nějakou tu korunu od obce, tak to kluky potěší.

Václav: Hlavně ty závody Moravě, to nemělo chybu. A potom taky masopust, který jsme tady udělali. Máme chalupu v Rožmitálu na Šumavě, kde ho taky dělali hasiči a pomáhali jim hasiči z Dolního Dvořiště. Když jsem tam byl a viděl jsem to, tak jsem si řekl, že to zkusíme udělat i ve Větřní. Kluci sem přijeli a prošli jsme Větřní. Ale k tomu je třeba hodně lidí. Koledníky, maškary. Dělali jsme to dva roky. Pak kluci z Dolňáku a Rožmitálu řekli, že už je pro ně náročné sem jezdit. Ale to byla fakt skvělá akce. Škoda, že se v tom nepokračovalo. Nejsou lidi.

František st.: Není ochota místních lidí. S bráchou jsme jezdili i do Nových Hradů, ale snaha spoluobčanů moc nebyla, a tak to prostě zaniklo, no.

Petr: Můj nejlepší okamžik? Jak říkají bráchové, ty zábavy. Každý rok děláme jednu a rok od roku nám chodí víc lidí. Viz letošek, kdy jsme měli natřískáno a chodí nám příjemné ohlasy.

František ml.: Asi jak jsme měli založení 125 let. To přijela i starostka Sonnebergu. To, že si vlastně na nás udělala čas a přijela a chtěla se podívat.

Byl váš táta hasič?
Petr: Máma byla hasička, když chodila do školy. Asi do 15 let. Jak nám tedy vyprá-věla… To byla nějaká šedesátá léta.
Co byste vzkázali potencionálním budoucím hasičům – dobrovolníkům?

František st.: Já šel k hasičům, protože jsem chtěl pomáhat lidem, co jsou v nějaké tísni. Ať už povodně nebo požáry. Jeden nikdy neví, kdy bude pomoc potřebovat on. Když budou mít mladí zájem, můžou za námi přijít a zeptat se. Budeme rádi, omladinu by to chtělo.

Václav: Jedině, že bychom tu měli počítače, že by se naučili chodit. Když máme den otevřených dveří a když vidí tu techniku, ty Tatry a všechno, tak se jim to líbí. Ale dneska je prostě jiná doba.

František st.: Já bych ještě chtěl jednou poděkovat všem klukům, kteří se podíleli na naší oslavě k 130. výročí našeho sboru. Dopadlo to skvěle. Samozřejmě taky obecnímu úřadu, který nám vyšel vstříc. Pomohly nám i technické služby a i jim patří poděkování. A na koho nesmím zapomenout, to jsou samozřejmě sponzoři. Ti se sešli sice v menším počtu než minule, ale i tak moc děkujeme. Poklonu za vydařené oslavy nám vysekl i pan starosta.