Nenápadná, ale velice důležitá. Je to budova tamní školy. Ačkoliv by nyní měla spát hlubokým prázdninovým spánkem, dveře se v ní prakticky netrhly. Škola se totiž stala oslavenkyní. V Rožmitále stojí už 120 let.

Takové kulaté výročí nenechali Rožmitálští jen tak a díky významné podpoře sponzorů uspořádali na počest školy slavnost. Kromě muziky, loutkového divadla, hasičské soutěže a dalších povyražení byla otevřena místní škola a její historii dokreslovala i nově otevřená expozice obecní školy v místním muzeu.

„Skoro nic se v ní nezměnilo, je stejná jako před šedesáti lety,“ utrousil Josef Kasáš, když ze školy vycházel ven. „Chci tím říct, že nějaké velké přestavby se v ní neodehrály, jinak samozřejmě lavice, nábytek a další vybavení jsou jiné, je mnohem více vyzdobená a podobně,“ vysvětlil, jak to myslel. „Vzpomínám si, že jsme tu jako děti měly i dílnu – nevím, jestli je tu pořád. Také tu stávala kamna, u kterých se během vyučování snažily rozmrznout přespolní děti, které chodily do školy až pět kilometrů pěšky. Také jsme se učili náboženství a museli pak šlapat varhany v kostele. Tehdy se učitelé s dětmi tak nepárali, jako dneska, kdy je nemůžou prakticky vůbec nijak potrestat za lumpárny. Nás třeba učitel klepal za uši smyčcem,“ vyprávěl s úsměvem Josef Kasáš a vybavil si také, jaký trest následoval třeba poté, když jako kluci s míčem rozbili okno kostela. „Pak jsme museli dva měsíce okopávat květák, abysme vydělali na nové.“

Dnešní školní budova byla postavena v roce 1890. „Kdy byla rožmitálská obecní škola založena, není známo, o tom se zápisy nedochovaly,“ řekla starostka Rožmitálu na Šumavě Alena Ševčíková. „Předpokládá se, že určitý druh školy tady existoval už ve středověku, protože tam, kde býval kostel – u nás od roku 1259, přebíral úlohu učitele kněz. Ale jisté je, že do roku 1890 neměla škola vlastní budovu.“ Když se jí v roce 1890 dočkala, učilo se v ní až do roku 1945 německy. Vyučování v českém jazyce v ní bylo poprvé zahájeno 15. ledna roku 1946.

Do současné školy se podívala i osmiletá Romanka Kovazcová, která tam chodívala do školky, než se přestěhovala do Kaplice. „Ve škole je to hezké. Nejvíc se mi líbila školka – místnost s postýlkami a v herně schody, co vedou nahoru.“

Jak to dřív vypadalo v obecní škole, připomíná i zbrusu nová třída v místním muzeu. A kupodivu není prázdná. U tabule stojí přísný učitel, v lavicích sedí žáci jako živí. Jejich figuríny v životní velikosti zhotovila místní Ivana Kovazcová. „Vidíte? Žákyně v první lavici dělá chytrou, ale pod deskami sešitu schovává hračku,“ upozorňoval se smíchem Dan Sukdolák, který o muzeum pečuje a obohacuje ho dalšími nápady. „A támhle zase sedí kluk suverén. A jeho spolužačku škola očividně vůbec nezajímá.“ Vybavení získal Dan Sukdolák z půdy bývalé školy v Přídolí, mapu Velkoněmecké říše z roku 1945, která pokrývá velkou část zdi, má zapůjčenou.