Na Štědrý den se držel půst, v některých rodinách od samého rána až do slavnostní večeře. To ve skutečnosti znamenalo nic nejíst, nanejvýš polknout pár lžic řídké chlebové polévky. Ta se dělala tak, že se nakrájela cibule, přidal se chléb a vše se spařilo horkou vodou. Toliko výjimečně se směly k takové polévce jíst ještě kroupy s hrachem, cibulí a česnekem (tato kombinace nám připomíná známý židovský šoulet-pozn.autora).

Večeře se podávala někdy už ve čtyři hodiny odpoledne, ale většinou se „štědrovalo“ až večer. Kalendář obyčejů jihočeského Soběnova k tomu uvádí, že „správní křesťané jedli až o půl sedmé večer“.

V Českém Krumlově zdobí náměstí betlém v podobě tradičních dřevěných hraček, ale v obřím provedení.
Hlasujte: Který z venkovních betlémů na Českokrumlovsku se vám nejvíce líbí?

Samotná štědrovečerní hostina měla zaběhnutý pořad. Začínalo se rybí polévkou, následovala ryba obvykle dělaná na modro. Ta se připravovala už ráno a pojídala se studená s přílohou, kterou byly šišky. Následovala „houska“ (vánočka, calta) a k ní rozvařené teplé švestky a hrušky, oslazené medem. O Štědrém dni platila zásada, že se vše mastilo dost hojně máslem, jinak řečeno „putrem“. Dlužno dodat, že ve velmi chudých rodinách chalupníků, kde neměli dost peněz na rybu pro všechny, se jídlo doplňovalo také bramborovou polévkou se sušenými houbami.

Stolování začínal hospodář motlitbou,který se pak ujal lžíce, vzal si první sousto a vyzval k následování další. Přitom každý stolovník musel mít lžíci vlastní a nesmělo se vstávat od stolu. Výjimku měla hospodyně, která přinášela jednotlivá jídla a poklízela. Po skončení večeře opět následovala motlitba.

Galakoncert souborů zájmové umělecké činnosti na Jízdárně, 20. října 1984. Orchestr Jihočeských papíren Větřní.
Krumlovská osmdesátá. Vernisáže, koncerty, nová Horní Brána či spartakiáda 1985

Až do konce první světové války a ještě krátký čas po ní se donášely zbytky štědré večeře dobytku do stáje a pokládaly ke stromům v zahradě. Dobytčata dostávala na Štědrý den místo řezanky seno a vařené brambory a nezapomínalo se ani na drůbež, které se sypal hrách a mák. Obdarování se dočkali také králíci, psi, kočky a další živí tvorové v domě.

Své místo měly ve vánoční čase také předpůlnoční „náslechy“ v maštalích, kam chodili pacholci poslouchat, jak dobytek „mluví“. Z toho vyšla sdělení pro hospodáře kolik se čeho urodí, kdo přibude a kdo si naopak „odejde ustlat ke kostelu“. O svátcích se také nesmělo nic půjčovat ani vracet.

Vánoční stromek zdaleka nebyl na počátku 20. století všeobecným zjevem. Používaly se větvičky chvojí, na které se zavěšovala jablka, hrušky,ořechy,kousky homole cukru. Taková výzdoba se pak dávala za okno a zapalovala se u ní purpura.

Český Krumlov pod bílou peřinou.
Jedno z nejkrásnějších měst světa v bílém. Projděte se zasněženým Krumlovem

Děti měly o Štědrém dnu tu výsadu, že nemusely chodit brzy spát a mohly počkat až do jedenácté večerní, kdy se poprvé zvonilo na půlnoční mši. Po vsi se troubilo, starší chlapci, sloužící u sedláků, práskali bičem „na oslavu narození Jezulátka“ a na počest pastýřů z Betléma. Střelba se ozývala jen výjimečně a to jen z rozličných pistolí.

Půlnoční mši se říkalo v Soběnově ranní, jelikož se konala v prvních minutách již nového dne. Z návsi se společně kráčelo ke kostelu za zvuků hudby či dudáka. Vítali se přitom lidé z okolních vsí, které přináležely k soběnovské farnosti. Tak dorazili obyvatelé Velkých Skalin (takřka zcela německých –pozn. autora),Děkanských a Pustých neboli Malých Skalin, dále z Malče ,Smrhova, Bídy, Bud, Přísečna, Popleic a samoty Vlčice. Nebylo neobvyklé, že se mše svatá konala v jazyce českém i německém, stejně jako to bývalo při jiných význačných křesťanských svátcích.

Půlnoční vánoční mše v kostele sv. Jakuba Většího v Benešově nad Černou.
OBRAZEM: Vánoční půlnoční mše zněla v kostele v Benešově nad Černou

S vánocemi se spojuje také vzpomínka již nežijících Soběňáků na kostelní koledu, která byla kombinována s povinnými dávkami čili železnou krávou. Pochází prý z doby, kdy Soběnov vyhořel, což se sestalo roku 1833 a vedle všech domů zahynul i veškerý dobytek. Patron kostela a farnosti, novohradský hrabě Buquoy dal sedlákům náhradou dobytek nový. Za to museli každý rok splácet jeden až deset krejcarů, podle počtu kusů. Soběnovský učitel Ladislav Ambrož však ve 30. létech minulého století doložil v překladech latinských církevních inventářů, že daň železné krávy existovala již v létech 1772,1775 a 1784.

Na závěr jen připomeňme, že na první svátek vánoční Boží hod, probíhal v Soběnově bez zvláštních obyčejů. Oběd byl normální a platilo pravidlo nedojídat to, co zbylo od štědrovečerního stolu. Chudí se ovšem této zvyklosti nedrželi a dojídali. O Božím hodu vánočním v sousední Besednici bývala muzika a tancovalo se, což byla příležitost hlavně pro mladé. Ten, kdo tam šel, byl ale pokládán za neznaboha, protože v Soběnově se tančilo až na svatého Štěpána.

Zpracováno s využitím textu Kalendáře obyčejů uvedeného v textu a z osobních záznamů autora Pavla Mörtla