Tehdy, jak jsme již informovali, přestala Johanka náhle chodit ze dne na den. Od té doby prodělala řadu terapií, pravidelně jezdí na léčbu do lázní v Klimkovicích, a to i díky vydatné pomoci řady lidí dobré vůle, kteří se snaží Johance a její rodině pomoci. Léčba pochopitelně stojí nemálo peněz a jednou z forem pomoci je sběr umělohmotných víček, která některé firmy recyklují a za jejichž dodání pak putují finanční příspěvky na konta konkrétních nemocných dětí.
Také rodina Žižkova sbírá víčka a jedním z jejích zdrojů je redakce Českokrumlovského deníku, kam přinášíte shromážděná víčka vy, naši čtenáři.

A tak nyní díky vám další dávka víček z redakce putovala do Vyššího Brodu.
Z Johanky opět čišela pohoda.
„Pokroky dělám z pohledu ostatních lidí nepatrné, ale pro mě jsou důležité," vysvětlovala. „Mám posílené svalstvo, díky tomu jsem celkově zpevněná a chůze o berlích se trochu zlepšila."

Neznamená to však, že se už Johanka obejde bez vozíku. Doma o berlích dojde z jedné místnosti do druhé a zpět 
a jak říká její maminka Jitka Žižková, když má dobrý den, tak to udělá i dvakrát po sobě.
„A se speciálními ortézami, kdy tlačí vozík a na něm veze třeba svou kamarádku, ujde po Brodě tak sto metrů," dodala Jitka Žižková.
Rodina víčka sbírá už skoro rok.

„Původně jsme měli vizi, že budeme rádi, když by se nám podařilo nasbírat kolem osmi tun víček," říká Jitka Žižková. Protože to vypadalo jako utopie, brali Žižkovi sběr víček zpočátku spíše jako recesi. „Jenomže víčka se díky lidem jenom hrnula, takže do této chvíle jsme jich odevzdali necelých šest tun, což je paráda. Sbíráme je tedy pořád, dokud je budou odebírat," ujišťuje Johančina maminka.

Johanka denně cvičí, rodina se snaží neklesat na mysli, nicméně jak čas běží, občas se tomu neubrání. „Je to jak kdy. Člověk pořád doufá, i když čím déle to trvá, tím je naděje menší. Doufat ale nikdy nepřestaneme," svěřila se paní Jitka. „Teď se s nadějí trochu upínáme na transplantaci kmenových buněk, medicína jde pořád kupředu, třeba se to jednou podaří. Člověk se pořád musí chytat nějakého stébla."

Vzpruhou pro Johanku byla určitě nedávná účast v mezinárodní taneční soutěži v Písku, kde za tanec na vozíku získala 1. cenu. Johanka totiž od mala chodila tančit do vyšebrodského Square Dance Clubu Šumaváček a jeho vedoucí Miroslav Procházka na jaře přišel za Johankou s nabídkou účastnit se na začátku listopadu mezinárodní písecké soutěže Line Dance v kategorii Wheelchair (kolečkové křeslo).