Úvodem se přítomní Vejři nechali s ním vyfotit s plným půllitrem. Poté Obervejr pronesl vestoje projev, v němž zdůraznil, že Vejři mohou být hrdí nejen na to, že jsou Vejři, ale také, že v Krumlově máme přírodní otáčivé divadlo, medvědy a město nikdy nebylo dobito husity. Pokáral hostinského, aby přestal vymetat pavučiny, když on mluví. A vypnul i rozhlas po drátě. Ten při svém projevu nechce překřikovat.

Dům U Jindřichů na adrese Latrán č. p. 86 v 90. letech 20. století.
První krumlovská i krajská samoobsluha aneb vzpomínka krumlovského rodáka

Vyzval mudrlanta Vencu z podzámčí, povoláním úředníka, ať pohovoří o svém sepětí s dělnickou třídou a na nic nezapomněl. Času má na to dost, tak ať mluví pomalu. Venca, oblíbený hospodský povídálek, se napřed odebral pro inspiraci na záchod a aby tam i trochu omládnul. Pak ještě jednou, prý zapomněl to omládnutí spláchnout. Když se vrátil, povolil si kravatu a pravil, že při kádrových prověrkách byl na to sepětí taky tázán. Odpověděl jim prý povzneseným hlasem, že požívá den co den česnek a cibuli jako proletariát. Předsedkyně komise soudružka Máňa, známá drbna, co se z vrátné vypracovala na kádrovačku, uvedla na té prověrce, že Venca nekecá. Obojí je z něj sakrametsky cítit. Do posudku mu to sepětí bylo napsáno a Venca mohl úředničit dál jako kádrově spolehlivý a proletářsky nadaný. Pospával tedy dál sám v kancelářském kamrlíku při otevřeném oknu. O česneku a cibuli se v posudku kádrováci nezmínili, i když naléhal, aby nešetřili pochvalnými slovy. Rád by větší kamrdlík. Doporučili mu jít někam do JZD na brigádu, to že pak ještě do posudku napíšou. Odpověděl, že by ho velice potěšilo, kdyby si zabrigádničili s ním.

Dalším, který se připravil do řečnění, byl Silvestr, oblíbený městský dlaždič, potomek husitů, který má hlavu obtěžkanou vědomostmi. Leccos se při tom dláždění od lidí zadarmo dozví. Na minulé Vejrovské ideologické konferenci slíbil, že příště už konečně prozradí recept na nejlevnější, ale chutnou lidovou polévku. Důstojně povstal, rozhlédl se na všechny světové strany, pak začal pašácky povejrovsku klábosit: „Vyžebráte někde v sousedství několik krajíců chleba, podle toho jak velký hlad máte, a necháte je rozmočit v kastrolu s vodou. Jestli kastrol nemáte, nebudete ho kvůli tomu kupovat, to by byla blbost. Vypůjčíte si ho od sousedů a při té příležitosti je požádáte o vodu do něj, že vám doma ani nekápne. Také se u nich vody dostatečně napijete. Doma dáte kastrol s tím chlebem ve vodě na plotnu a ochutíte to solí a pepřem. Obojí si předem vyžebráte u socialisticky smýšlejících sousedů a socialisticky napakovaných. Můžete si potom doma popřát dobrou chuť. Nejčkon prosím váš dlouhotrvající potlesk. Tak do toho, Vejři!“

Výstavní exempláře slepic.
Velikonoční pomlázka

Ten se ale zatím nekonal, protože pocestný Ferda, mouřenín, začal škemrat, ať Silvestr ten recept zopakuje, že by si ho pro jistotu načmárnul, aby něco nezapomněl. A prosí půjčit tužku a věnovat list papíru. Ale ne toaletního. Nedošlo k tomu. Byl Obervejrem napomenut, aby přestal krákorat, že kněz v kostele též dvakrát nekáže. Hodilo by se sejít se spolu kvůli tomu u piva někdy jindy a jinde. Třeba v kájovském Konibaru. Tam ať mu ten recept Silvestr opakuje tak dlouho, až ho Ferda bude umět nazpaměť a může to hravě po Krumlově vykecávat kdekomu. „Škoda, že se toho nedočkal Švejk,“ okomentoval to Obervejr vsedě.

Ještě se přihlásil Jarda, přezdívaný Nebozízek, aby vyřídil pozdrav od Bonifáce, co jezdíval po poutích a pral se tam s medvědem, aby si vydělal na nové kolo. Ve sportce ještě vyhrál čtyřicet korun. Koupil za ně ještě pumpičku. „Nedávno obojí prodal, ale peníze hned druhej den prohrál v kartách. Zasloužil by nafackovat,“ pověděla Jardovi prý Bonifácova bytná. Obervejr dodal, že hloupost se nedá žádným fackováním vyléčit. On že tahá v životě furt všechno za kratší konec.

Pension Vodotrysk. Ilustrační foto.
Památná hospodská rvačka v Krumlově skončila zdemolovaným Vodotryskem

Slovo si vzal pak koumák Gusta a svěřil se Vejrům, že už se třikrát plahočil k dobr-kovickému potoku na ryby, ale nechytil nic. Jen jednou rýmu, pořádnou. Nechápe proto, jak se naši předci mohli živit rybolovem. Metař Venca, dobrák od narození, se napil piva, aby mu unavená hlava napověděla, pak Gustu ochotně poučil, že tehdy byly chytřejší rybáři než ryby. Teď za socialismu je to naopak. A zapil tu odpověď znova pivem. Gusta se hned opičil. Přidali se další. Pití piva se protáhlo, nastal čas, kdy i ostatní Vejři už potřebovali občerstvit svůj mozek, aby jim netrouchnivěl.

Kominík Lojza z Vyšného, přezdívaný smejčák, jemuž jak vidno vypadaly vlasy a narostlo břicho, po dopití povstal, rozhlédl se a měl dotaz, kdo je to vegetarián? Slyšel prej to slovo ráno v rádiu. Venca z Plešivce mu naplacato odpověděl, že je to starý šumavský pojmenování blbýho pytláka.

Po této moudrosti se Vejři rozpovídali mezi sebou, zazpívali si oblíbenou píseň Na tý louce zelený, pasou se tam jeleni. A udělali při tom zpěvu hospodskou vlnu. Pak dopili závěrečné pivo na zdraví. Postupně se loučili a radostně batolili tmou do svých domovů. Venku se spustil tak silný vítr, že někteří museli jít pozpátku. Nikdo z nich však nezabloudil. Ani ten pes. Jen Tonda, děvečka pro všechno v městských jatkách, se bál jít potmě domů až do Spolí. Neměl strach z větru, ale ze strašidel, která tam měla dneska na louce u silnice taky slet a celou noc. Zůstal raději přenocoval ve Vejrovně pod hospodským stolem. Zakryl se ubrusem, aby ho neolizovaly protivné mouchy. Vyčnívaly mu jen důkladně obnošené boty, které používal do roboty, jak je vidno z aktuální kresby. Ty mu nikdo za celou tu noční dobu nezul, ani nešlohnul.

Jan Vaněček, krumlovský spisovatel