Tehdy před 26 lety pracoval v Jihostroji Velešín a právě tam se začal rodit základ Občanského fóra.

„Tehdy jsme všichni pracovali ve fabrice," vzpomíná sedmapadesátiletý Jaroslav Bartizal. „V jižních Čechách 
v minulosti nikdy nebyl žádný protikomunistický odboj. My jsme tu prvního aktivistu zaznamenali několik měsíců před revolucí, když začal pracovat ve fabrice na M6 – v kovárně, kde se lisovala za studena tělesa čerpadel. Byl to aktivista z Prahy, kterou měl údajně zakázanou." Byl z výboru VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, který založili signatáři Charty 77).

„Dnes, když se nad tím zamýšlím, říkám si, jestli to nebyl nějaký plán, protože v Evropě už se ty režimy ve státech sypaly a bylo třeba mít někoho ve velkých fabrikách, aby lidi v nich bylo možné metodicky vést," zamýšlí se Jaroslav Bartizal. „Protože revoluce byla vedená docela dobře, tiskoviny putovaly na potřebná místa a fungovalo to.

My jsme nebyli žádní hrdinové. Byli jsme mladí a cítili jsme, že když to padlo v Německu, tak to u nás musí taky klapnout, takže jsme do toho šli," vypráví muzikant. „Myslím, že první, kdo za mnou tehdy přišel, byl Míra Šreflů, který dal dohromady pár lidí ve fabrice."
Začali organizovat lidi a změny. První impuls šel ve fabrice přes odbory.

„Byly totiž dobře zorganizované a přes ně jsme začali tlačit na vedení továrny," říká Jaroslav Bartizal.
Ve Velešíně byla pravděpodobně nejméně závislá na režimu místní organizace Českého svazu ochránců přírody, kde působili bývalí skauti a podobně. „Ochranáři se pak stali základem Občanského fóra," líčil Jaroslav Bartizal. „Byli to lidé jako Zdeněk Ryneš, Libor Janák, doktor Ivo Opekar, Milan Stejskal z Velešína Nádraží a k tomu my, muzikanti, mezi nimi Luboš Hrdlička. Tak se ta aktivita přenesla z fabriky na veřejnou úroveň a vzniklo z toho Občanské fórum, které spadalo pod Občanské fórum v Českém Krumlově. Odtud jsme byli metodicky vedeni, dostali jsme i kopírku, malou Minoltu."

A tak se ve Velešíně začaly pořádat mítinky v dolním velešínském kulturním domě nebo nahoře ve společenském domě, kde se scházeli dělníci a funkcionáři z fabriky.

„Pořád se to nějak řešilo, jenomže se to pořád ve fabrice nehýbalo nikam dál. Inženýři si mysleli, že chceme funkce a vést fabriku, i když tomu nerozumíme; my jim říkali, že fabriku vést nechceme, ať jdou do toho oni, ale to nechtěli. Bylo to moc složité. Vymohli jsme ve fabrice, aby komunisti dali k dispozici místa mistrů, aby se na ně mohl přihlásit kdokoliv z nekomunistů, jenomže ani v jednom středisku se to nestalo. Patová situace ve fabrice zůstala až do doby, než se ve fabrice totálně změnily odbory," vzpomínal Jaroslav Bartizal.

Předsedou odborů se stal Petr Kožant z Římova a odbory začaly rušit různé výhody jako rekreace, kolekce na Vánoce a podobně. Místo toho vytvořily stávkový fond. „Po takovém půl roce měly odbory ve fabrice tolik peněz, že z toho mohly zaplatit i dva dny stávky, kdyby na to došlo. To, myslím, bylo docela progresivní, ale obávám se, že dneska už to tak není."

Poté Občanské fórum kormidlovalo porevoluční vývoj k volbám.
„Tak jsme se ocitli všichni v zastupitelstvu. Já jsem v něm zřejmě jeden z posledních z té doby. Vypadli jsme ze zastupitelstva jedno volební období, když jsme šli po zániku Občanského fóra pod ODS a měli jsme trochu nějaké problémy s tehdejším starostou.

Vzpomínám si, že Václav Havel vždycky říkal: Kdo to myslí s demokracií dobře, tak to má těžký. A kdo ne, tak to má strašně jednoduchý."