Po desetiletém působení ve Velešíně, kdy přirostl k srdci množství jeho obyvatel a zejména četným farníkům, odchází vykonávat svou službu a poslání do Třeboně. „Je nám to líto," říká za farníky David Beran z Velešína. „Máme ho hrozně rádi, ale slíbil, že nás bude navštěvovat."

Proč, pane faráři, opouštíte Velešín – bylo to vaše rozhodnutí, nebo jste byl na jiné místo povolán svými představenými?
Mé rozhodnutí to nebylo, na jiné místo jsem poslán představenými, což je v životě farářů normální. Neboť musíme dostát svému slibu, že půjdeme kamkoliv nás představený pošle. Pan biskup má odpovědnost za diecézi a rozděluje kněžské síly podle podle potřeby a schopností kněží. V Třeboni sloužil schopný kněz, který se stal generálním vikářem, a tak biskup musel na jeho místo poslat jiného, který zvládne tamních devět farností. Ve Velešíně jsem pečoval o farnosti čtyři.

Jaký dojem si z Velešína odvážíte, co se týká města, ale i jeho obyvatel?
Ten nejhezčí, protože jsem tu nechal kus svého života. Deset let se člověku z duše nevymaže.

Bude se vám po někom nebo něčem ve Velešíně stýskat?
Určitě. Po lidech, po vztazích, které tu navzájem máme. Bez dobrých vztahů by to nefungovalo. Nemohl bych tu vydržet ani týden, kdybych necítil přátelskou odezvu a dalo by se říci, téměř rodinné vztahy. Po tom se mi bude určitě stýskat. A významnou součástí té rodiny je rovněž velešínský chrámový sbor, velké těleso, které má kolem sedmdesáti členů.

Velešínská farnost má hodně farníků?
Ano, hodně. Je to jedna z nejživějších farností v diecézi. A mladí lidé rozhodně přibývají. Pochopitelně řada lidí odešla – zemřeli, nebo se odstěhovali, počet farníků se však přesto drží na stejné úrovni, ba, spíše mírně stoupá. Do kostela chodí spousta mladých rodin.

Mohl byste laikům přiblížit, co vaše úloha a povolání obnáší? Zkrátka, co vše farář dělá?
Je toho strašně moc. Především jsem kněz duchovní, čili důležitá je péče o duši farníků, což znamená od narození až po smrt. Takže mezi ty činnosti patří například udělování svátostí – křest, svaté přijímání, svátost smíření, svatby, pomazání nemocných, pohřby. Také duchovní a osobní pohovory.
Rovněž služba údržbáře. To znamená, že musím zajistit chod farnosti, zajistit v ní teplo, takže jsem kácel stromy ve farních lesích, čistil jsem je, protože to je součástí hospodaření. Řešit musím opravy kostelů, udržovat budovy, jež jsou navíc kulturními památkami. Rovněž se nevyhnu funkci kastelána, protože při správě kulturních památek se musím pohybovat i v tomto oboru.
Musím být také psychologem, protože pracujeme s dušemi lidí. Lidé za námi přicházejí se svými trápeními a my ty negativní věci vstřebáváme, snažíme se jim pomoci a pracovat s nimi.
K tomu ještě připadá administrativa, úřední činnost – to je další rozměr. Neboť každá farnost je právní subjekt a já jsem za něho zodpvědný. Čili mě nemíjí ani účetnictví či vedení matrik. To vše a další činnosti jsou moje povinnost.

Zbývá vám při takovém pracovním vytížení volný čas pro sebe? Máte nějaké koníčky?
Mohu říci, že moc volného času mi už nezbývá. Snažím si ho udělat. Koníčků jsem míval vícero, ale s přibývajícím věkem se jejich množství smrsklo. Tím, co zůstalo, je pobyt v přírodě, chodit v ní vandrem, jak se říká.
Pak se zajímám také o kastelologii, ke které jsem se dostal přes památky, a o hradní zříceniny. Mezi podobně zaměřenými lidmi mám spoustu přátel. To je asi moje největší hobby, při němž nejlépe relaxuji. Dříve, od svých sedmnácti let, jsem se věnoval historickému šermu v různých skupinách. Což opět souvisí s tou kastelologií. Zkušenosti odtud pak využívám při práci s mládeží, protože o tom něco vím a zůstalo mi to pod kůží.

Utkvělo vám něco z velešínského kostela nebo fary, na co si vždy vzpomenete?
Farnost, tedy kostel a faru, vnímám celkově. Kostel jsme zvelebovali, chtěli jsme jeho údržbu posunout dál, když vydržel od 13. století. Velešínský hrad už je v ruinách, ale stejně starý kostel pořád stojí. To je známka, že tato farnost opravdu žije. Duchovní život se rozvíjí a potomci se o kostel starají. Je to pro ně velmi důležité. To je to, co mi utkvělo nejvíc – zájem místních lidí. Kostel svatého Václava je symbolem duchovního života ve Velešíně.

Jak se těšíte na nové působiště?
Jako na výzvu. Přijdou nové výzvy, noví lidé. Já už se přestěhoval třináckrát. Takže do toho jdu s tím, že mi Pánbůh zase nachystá nové dobrodružství a nové vztahy. Ty staré ale nekončí. Nejdu daleko. S lidmi odtud se budu dál setkávat, mnozí mě budou navštěvovat, jsem jejich zpovědník. Při rozloučení s farností jsem to říkal, lidé to vědí; vztahy s farností se mají rozvíjet dál. Takže se s přáteli neloučím, loučím se jako administrátor a jako farář, ale jako člověk, kněz, jako přítel a bratr v Kristu se neloučím určitě.