Na zesnulého Jana Horala, vlastence a vojáka, který statečně bojoval ve druhé světové válce, vzpomínalo v sobotu odpoledne publikum českokrumlovského kina. Stalo se tak před promítáním filmu Lidice v rámci 4. ročníku Festivalu vojenských filmů, který Jan Horal každoročně podporoval. Ostatně v jeho Hotelu Růže vždy celou akci uzavíral slavnostní ples veteránů. Tibor Horváth, organizátor festivalu, nezapomněl zdůraznit, že Horal léta pomáhal českým letcům.

„Vzpomínáme na něj jako na kolegu a na správného chlapa. Chlapa na místě, který měl čistou mysl. Byl to charakter, se kterým se dalo jednat, ať už v obchodních věcech, tak i o pomoci,” řekl Horváth před projekcí.

Lidice jsou český film, který vznikl pod režií Petra Nikolaeva, jenž v minulosti natočil mimo jiné úspěšnou komedii Báječná léta pod psa. Nikolaev ještě s dalšími tvůrci v sobotu v krumlovském kině nechyběl. Přijal od organizátorů festivalu pozvání a o svém snímku po jeho skončení pobesedoval. Paradoxem je, že v publiku si na to počkala spíše starší generace. Posluchači nehodlali režiséra jen tak pustit a bombardovali ho dotazy. Zde jsou některé z nich.

Jaké důvody vás vedly k natočení filmu Lidice?

Zdeněk Mahler napsal knihu Nokturno a nabízel mi, jestli bych podle ní nechtěl natočit film. Původně to nabídl Jiřímu Menzelovi, ale ten to odmítl. Začal jsem se o to zajímat, jenomže jsem nepřišel na klíč, jak příběh převést do filmového scénáře. Na celou záležitost jsem postupně zapomněl. Poté jsem registroval, že nabídku dostala režisérka Alice Nellis. Těsně před natáčením ale onemocněla a musela na režii rezignovat. V ten moment jsem dostal nabídku film režírovat. Bylo to pro mě veliké překvapení. K látce jsem měl osobní vztah, protože byl po heydrichiádě popraven i můj dědeček, který byl shodou okolností legionář. Cítil jsem tedy povinnost udělat ten film co nejlépe. Musím říct, že to bylo mé nejtěžší natáčení. Na celovečerní film takového druhu je potřeba rok příprav. My jsme měli jen několik týdnů.

Zakládá se příběh na skutečnosti?
Všechny zásadní věci jsou pravdivé - dopis, hlavní postavy a tak dále. Udělali jsme jen drobné posuny, jako například v počtu dětí hlavní postavy. Jsou to záležitosti, které nedeformují historickou pravdu, ale umožňují nám vyprávět příběh kompaktně.

Co pro vás bylo nejtěžší při ztvárnění příběhu?
Klíčové pro mě bylo vyrovnat se s natočením scény popravy. Věděl jsem, že to nemůže být detailní popis toho, jak je po skupinách popravovali. Snažil jsem se najít něco, co by celou záležitost nezměkčovalo, ale zároveň, aby se nejednalo o studii masakru. Dlouhou dobu jsem nevěděl, jak to pojmout. Nakonec jsem zvolil metodu, kdy jsme to natočili tak, jak to ve skutečnosti bylo. Střihem jsme pak udělali realistický dokument této scény.

Mluvili jste s dětmi, které se vrátily z Německa? (Několik dětí z Lidic bylo posláno do Německa na převýchovu - pozn. red.)

Geneze spolupráce s Lidickými byla poměrně delikátní. Oni z počátku naši snahu velmi ostražitě sledovali. Měli strach. Někteří těžce akceptovali, že hlavními postavami příběhu jsou Říha a Marusczáková, které část Lidických vnímá jako viníky tragédie. Na druhou stranu, převyprávět to tak, jak jsme to znali ze školních lavic, by nepřineslo nic nového. Je tady tedy pohled, který je do určité míry kontroverzní, ale odkrývá přes příběhy jednotlivců historickou skutečnost z úhlů, které jsou nové. Za Lidickými jsme byli na diskuzi. Nastínili jsme jim koncepci, prezentovali jim fotografie z natáčení a tak dále. Díky tomu nás začali vnímat s určitým pochopením. Vyvrcholením pak bylo promítání 10. června, které se uskutečnilo přímo v Lidicích. Bylo tam několik přeživších. Celou věc vnímali pozitivně a s určitou úlevou, z čehož jsme měli radost.

Zkoušeli jste film dostat do zahraničí?
Poměrně veliký úspěch Lidice slavily v Izraeli. Byly také promítané ve Francii. Byli jsme trošku zklamaní, že film nebyl nominován Českou filmovou a televizní akademií na Oscary. Mysleli jsme, že by mohl mít v Americe poměrně dobrý ohlas. Že by to tam lidé vnímali pozitivně. Celkově jsem myslel, že bude zahraniční kariéra větší. Byli jsme nominováni na evropské ceny, což je něco jako evropský Oscar. Do užšího výběru jsme ale také nebyli vybráni. Mohu spekulovat, že už tam není taková touha tyto věci otevírat, protože velkou roli v evropském společenství hraje přece jenom Německo. Je to ale jen moje spekulace.

Je pravda, že původně neměl být ve filmu zobrazen atentát na Heydricha?
Z počátku, kdy jsem k projektu přišel, ve scénáři scéna atentátu byla. V té době již ale bylo rozhodnuté, že se nakonec nenatočí. Už se s ní nepočítalo, protože každý Čech tento okamžik zná, a to například z filmu Atentát. Mě to mrzelo, ačkoliv jsem měl v té době úplně jiné starosti. Musel jsem vyřešit dalších tisíc záležitostí. Když už byl film sestřihaný, přišel měsíc a půl před premiérou hrozný zmatek. Po projekci v zahraničí vznikl dohad, co bylo vlastně důvodem celé akce. Museli jsme tedy dát honem dohromady ještě dotáčku atentátu.