Když lidé prodělají při povodních zápas o život, co to pro jejich organismus znamená, do jakého stavu se mohou dostat?
Takoví lidé prožijí stav enormní hrůzy a obrovského vypětí a může se u nich rozvinout posttraumatická stresová porucha. Mohou trpět velkým strachem, obavami o svůj život, o život svých blízkých, podrážděností, poruchami spánku. Může se jim tato událost vracet ve vzpomínkách i ve snech. Někteří lidé se snaží vyhýbat situacím, které jim traumatický zážitek připomínají. Jiní cítí pocity odcizení, těžko se jim setkává s druhými lidmi a vede rozhovory o všedních tématech.
Jak je pak takový psychický stav nebezpečný pro jejich zdraví?
Tento stav může vypadat velmi dramaticky, někdy mají lidé strach, že se zblázní, a také je zažíván jako hodně nepříjemný. Nicméně je to „normální reakce mozku na nenormální situaci", kterou zažil, takže samo o sobě to pro zdraví v krátkodobém časovém horizontu nebezpečné není. Může to ale zhoršovat jiné psychické nebo somatické nemoci, kterými člověk již trpí. Pokud by se potíže neupravily samy nebo s pomocí psychologa a tento stav by přetrval, pak by negativně ovlivňoval psychické zdraví, dokonce by se mohla touto událostí pozměnit i povaha člověka a mohly by se přidružit i různé zdravotní obtíže – např. časté infekce, záněty, bolesti, pro které by lékaři nenašli vysvětlení, a nakonec by ještě traumatizovaný člověk mohl trpět s nálepkou hypochondra.
Co by měli dělat postižení nebo jejich blízcí, aby toho člověka z toho stavu zase dostali? Jak mu mohou pomoci? Dostane se ten člověk z toho sám, nebo jedině s pomocí odborníka?
Většinou platí, že brzy po události (v řádu hodin a dnů) zmůže hodně i laická pomoc lidí okolo. V prvních minutách a hodinách potřebuje traumatizovaný člověk, aby bylo postaráno co nejlépe o jeho tělesné potřeby (teplo, klid, tekutiny) a pocit bezpečí (bezpečné místo, dostatečné informace, přítomnost blízkého člověka, tělesný dotyk). V dalších dnech většinou lidé potřebují např. o svém zážitku mluvit, uvědomit si a případně pustit své emoce – tzv. vyplakat se někomu na rameni, prožít pocit, že jejich zážitek byl hodně těžký a psychické reakce na něho jsou normální. To jsou jen příklady. My lidé jsme různí a okolnosti jsou různé, proto pro vyrovnání s traumatem potřebujeme různou pomoc - některým se podaří vyrovnat se s traumatem „svépomocí", jiní mohou chvíli potřebovat odbornou intervenci.
Pokud stav trvá týdny nebo je pro člověka hodně nepříjemný, měl by vyhledat odborníka. Dobrá zpráva je, že pokud člověk dostane dobrou odbornou pomoc včas, často se mu docela rychle uleví a jeho život se postupně vrací k normálu. Rozhodně nedoporučuji čekat měsíce, protože pokud se potíže „zakonzervují", léčba trvá mnohem déle a některé následky mohou přetrvat.
Co to znamená i pro psychiku lidi, kteří přijdou o majetek nebo ho mají značně poškozený?
Je to pro člověka zátěžová situace, která zasahuje náš pocit, že žijeme v bezpečném a předvídatelném světě. Navíc zažíváme ztrátu něčeho, k čemu máme citový vztah, co je nám blízké, co jsme třeba vlastní prací vybudovali. Těžké je vyrovnat se i s pocitem bezmoci, že není v mých silách zabránit opakování takové události, zvláště když lidé nemají možnost přestěhování se.