Narodila se jako zdravé miminko, i když předčasně. Nikdy nebyla vážně nemocná a ve svých 12 dostala neštovice. Po vyšetření u kardiologa byl její nález zaslán do Motola s ujištěním, že se ozvou do tří měsíců. Ozvali se po týdnu a po tamní návštěvě byla rodině oznámena diagnóza: plicní hypertenze.

Toto onemocnění je u dětí velmi vzácné, vyskytuje se převážně u starších lidí, v poslední době ale také u žen po porodu. „Ortel lékařů byl tehdy nemilosrdný a drsný, s touto smrtelnou nemocí může žít dva až pět let a brát léky na zkvalitnění života,“ vzpomíná maminka Jitka Šebelková. I s tímto vědomím se snažili zachovat vše, na co byla zvyklá, jezdit na výlety, lyžovat… Lékaři vůbec nechápali, jak je to možné, Bára lítala po kopcích, chodila mezi skauty. Bohužel její stav se postupně zhoršoval, nedokázala už vyjít ani kopeček a do srdce jí byla zavedena centrální pumpa s lékem.

Rodina tehdy žila v Chlumu u Křemže v malém domečku, přemýšleli, že bude třeba větší prostor, kde by se Barča mohla pohybovat s kyslíkem nebo na vozíku. Neváhali a pustili se do stavby přijatelného obydlí, kde by se mohla v případě nutnosti dobře pohybovat. „Jezdili jsme sem tam a já měla doma malé miminko, třetí dcerku. Hodně času jsme trávili v Praze v nemocnici. Jednoho dne mi docent Jansa řekl, že už není co nabídnout a že zbývá pár měsíců. Já jsem tomu ale nevěřila,“ říká Jitka.

Světýlko naděje svitlo díky možnosti transplantace plic a rodině byla nabídnuto odstěhovat se do Vídně, kde by si celý výkon i léčbu museli financovat sami. „V takové chvíli se všichni semknou, rodina, přátelé a snad bychom to nějak dali, ale vůbec jsem si nedokázala představit, jak bychom tam byli schopni žít a fungovat,“ dodává.

V prosinci 2017 byla Barča zapsána na transplantační listinu a její stav se v lednu 2018 zhoršil natolik, že musela v nemocnici na Karláku zůstat, lékaři jí nedávali šanci. Naštěstí se ale rozhodli ji zachránit a dát v pořadníku čekatelů na transplantaci na první místo. Povedlo se, transplantace v Motole proběhla koncem ledna, po ní byla Barča v umělém spánku v kritickém stavu. Po týdnu, kdy měla obě nové plíce, se zjistilo, že její srdce je tak velké, že jednu plíci utlačuje a je ji nutno vyndat. „Lékaři nás tehdy hodně podporovali i s ohledem na to, jaký kus cesty už jsme společně ušli. Dodávali nám odvahu, že vše dobře dopadne,“ říká Jitka. Když Barču probudili, začala se spoustu věcí učit úplně od začátku jako malé dítě.

„Po dvanácti dnech v umělém spánku jsem nevěděla, co je realita, co se mi děje nebo zdá. Nemohla jsem mluvit, psát taky ne, jak jsem byla ochablá. Ten stav byl hrozný,“ vzpomíná Barča Šebelková. V nemocnici se o ni starali výborně, jen se jí bohužel udělala v noze trombóza a noha ji při námaze bolí dodnes. Problém nastal i v oku, vyschla jí rohovka a oko velmi bolelo. Když se vrátila domů, potřebovala celodenní péči a na kontroly do Motola jezdili obden. Zhruba po osmi měsících je absolvuje po třech týdnech. V Motole a v Olomouci jsou jediná dvě transplantační centra v republice.

„Když přišel loni na jaře koronavir, docela jsem se bála, nikdo nevěděl, co to se mnou udělá. Rouška pro mne nebyla nic nového, od transplantace ji nosím pořád,“ říká Barča.V listopadu ji covid neminul, byla jedna z prvních, co jej po transplantaci měla a absolvovala ho v pohodě také díky plazmě, kterou dostala. V Motole byli připraveni, kdyby se jí něco takového stalo.

Barča vyrábí šperky z minerálů, je to srdcovka a o její náramky je velký zájem. Však také do každého dává kousek sebe. Hodně čte, ráda peče. Je velmi pozitivní člověk se smyslem pro humor a každodenní život zvládá díky své lásce a milující rodině. Letos je to od transplantace dva roky, doba, kdy s jednou plící funguje, necelý rok. Před sebou má dvacáté narozeniny. A jistě ještě dlouhou životní cestu.