Každému, kdo projíždí po silnici V Úvoze, chtě nechtě padne zrak na poměrně prudký svah vedle silnice po celé délce zvrásněný četnými kamennými terasami. Bez těch se při budování svých zahrádek zakladatelé zahrádkářské kolonie Vyšehrad před 60 lety neobešli.

Vznikla v roce 1962 a spolu s ní byla založena také Základní organizace Českého zahrádkářského svazu Vyšehrad. Od městského národního výboru dostala pro své účely pozemek o rozloze 10 962 m2 podél silnice V Úvoze. Členové jej obdrželi do trvalého bezplatného užívání. Tak na svahu postupně vznikla kolonie s 86 členskou základnou zahrádkářů. Pustili se do práce a postupně celý pozemek porostlý divokými keři a zaneřáděný vším možným vzhledově proměnili a půdu zúrodnili.

„Začalo se třešňovou alejí,“ líčila Růžena Hostěnská, jež byla 15 let předsedkyní výboru ČZS Vyšehrad. „Postupně byly pozemky osazovány dalšími ovocnými stromy, ovocnými keři, ale i malinami, ostružinami a podobně. Hned na začátku bylo třeba v dolní části vybudovat kvalitní potok. Poté lidé stavěli různé altány, některé slouží dosud, dále cesty, chodníky, skalky a oplocení. V té době vznikaly v našem městě i další zahrádkové kolonie jako Vyšný, Za nádražím, Latrán - Pod skalkou, Horní Brána a Plešivec.“

Po roce 1990 se zahrádkáři stali vlastníky pozemků, na nichž hospodařili. Podle nového zákona o půdě totiž museli jednotlivé pozemky odkoupit od Pozemkového úřadu Český Krumlov. Pěstování a sklízení zeleniny a ovoce pokračovalo. Celá vyšehradská kolonie tak každoročně na jaře září kvetoucími stromy, keři a květinami.

„Sama jsem s láskou pracovala 50 let na zahradě, která se rozkládala u cesty odbočující z cesty Na Svahu k nádraží,“ řekla Růžena Hostěnská. „Všechny zahrady v kolonii jsou terasovité a tím pádem mnohem pracnější, ale vztah k přírodě, který vyžaduje soustavnou péči, každému přináší užitek z vypěstovaných plodů, je pro zahrádkáře to nejdůležitější. Zahrada je ale také nejlepším místem pro relaxaci, které se nedá ničím nahradit. Jistě se mnou členové budou souhlasit, že zahrady umožňují prožívat radost z výsledků své práce a plodný činorodý život.“

V současnosti už na zahrádkách nastupuje další generace. Ti dříve narození, kteří v potu tváře založili zahrádkovou kolonii, postupně své pozemky přenechávají mladším. „Nová generace je zárukou uchování vybudované kolonie,“ má radost Růžena Hostěnská. „Dalším zlepšováním svých zahrad přispívá k udržování kvalitního životního prostředí vyšehradského obvodu.“

Jedněmi z mladších jsou například manželé Perníkovi z Českého Krumlova, kteří vzorně pečují o svou stupňovitou zahradu. „Máme ji po rodičích mého muže, kteří ji založili a bydleli na Vyšehradě,“ vyprávěla Alena Perníková. „Všechno to tu vytvořili vlastníma rukama, protože se sem s žádnou mechanizací celkem nemůže. Sem k zahradě zajede tak akorát malá multikára. Rodiče ty zídky teras postavili a my je poté, když už to bylo potřeba, opravovali. To nebylo lehké. Musíte sem dostat písek, kameny. To jsme ještě chodili do práce, teď jsme důchodci, už bychom to asi tak nedali, takže provádíme už jenom práce udržovací.“

Při bližším pohledu ale ne všechny zahrádky v osadě mají to štěstí na láskyplné majitele. Hned sousední zahrada je zpustlá, zarostlá bujným plevelem, je vidět, že majitelé tam nechodí a zahrada leží ladem. Perníkovi a jejich sousedé z druhé strany pracují během sezóny na pozemcích jako včeličky. Na terasách mají záhonů opravdu hodně. „Práce je tu dost,“ přikývla Alena Perníková. „Nějakou zeleninu si vypěstujeme, máme tu skleník, jahody, ale vše se musí udržovat. Je to práce pořád dokola a člověk ji musí mít rád. K zahrádce je třeba mít vztah. Pěstujeme tu vše možné. Na zazimování plodů tu nemáme prostory. Tak pěstujeme cibuli na spotřebu, ve skleníku papriky, rajčata, opírá se sem sluníčko. Tady na spodním záhonu mám květiny. Nahoře nad záhony ovocné stromy - jablka, švestky, také borůvky, rybízy, aby měl člověk, co ďobat.“ Jak to ale bude s předáním zahrady další generaci, je otázka. „No, pak ani nemáme komu ji předat,“ zamyslela se Alena Perníková. „Děti k tomu nemají vztah. Nevím, co s těmi zahrádkami v kolonii v budoucnu bude, staroušci nám tu v osadě ubývají, a zdá se mi, že mladým se na nich pracovat nechce. Přitom je to úžasný relax, po zaměstnání tady člověk dokonale vypne.“

Jedna věc ale idylu v zahrádkářské kolonii Vyšehrad kalí. Tou je neustálý hluk ze silnice. „Hluk ze silnice je opravdu velký,“ přitakala Alena Perníková. „Dřív po ní jenom sem tam projelo auto. Teď jezdí jedno za druhým. Musím vždy vůči tomu hluku vypnout sluch. Ale někdy už toho mám taky dost, a radši se seberu a jdu domů.“

Osada ale žije. Novou předsedkyní Základní organizace Českého zahrádkářského svazu Vyšehrad je Marcela Litvanová, která v osadě zakoupila jednu ze zahrad. Na jaře spolu s dalšími uspořádala na své zahradě jarní trh pro veřejnost a na podzim jarmark „Kozel zahradníkem“ s prodejem přebytků ze zahrad a rozmanitých ručních výrobků. Nechybělo ani hudební a taneční vystoupení.

„Přeji všem zahrádkářům krumlovských kolonií, aby byli úspěšnými pěstiteli svých bio produktů, které jsou obzvláště nyní k nezaplacení,“ vzkazuje Růžena Hostěnská. „Skvělé by bylo, kdyby se akce vyšehradské organizace staly inspirací na zorganizování podobných akcí i jinde.“